Rozhovor s Danielou Wimmerovou

Vydáno: 2018-03-12 (All day)
V rubrice: Proměny českého knihovnictví
Autor: Monika Kratochvílová

Paní Wimmerová, váš profesní život byl od samého počátku spojen s veřejnými knihovnami. Záhy jste začala pracovat jako metodička a této pracovní pozici jste zůstala věrná po celou dobu svého působení ve vaší knihovně v Českém Krumlově. Jak vypadala metodická práce v počátcích Vaší profesní kariéry a jaké problémy byly pro knihovny v té době nejpalčivější?

Svou „kariéru knihovnice“ jsem zahájila v roce 1966, krátce po maturitě na SVVŠ, v Městské knihovně v Bílině na severu Čech. Tam jsem si poprvé začínala uvědomovat, co je to knihovnická práce. Po roce jsem odešla do Prahy, protože jsem byla přijata na nástavbové studium na Střední knihovnické škole. Zde jsem prožila bouřlivá léta 1967/1969. Bylo to velmi zajímavé období, které ovlivnilo můj život v budoucnosti. Poprvé jsem se zde také setkala s existencí profesního spolku a stejně jako mnohé moje spolužačky jsem vstoupila (byť jen nakrátko) do SKIPu.

Po ukončení studií jsem se vrátila do severních Čech a začala jsem jako vedoucí pracovat v Městské knihovně v Dubí. Tím jsem vlastně zahájila svou práci s „malými knihovnami“. Později jsem přešla do Okresní knihovny v Teplicích a od té doby jsem až do důchodu pracovala jako metodička. Na Teplicku jsem pečovala o venkovské knihovny do roku 1984, kdy jsem se přestěhovala s rodinou do Kaplice. Základy „metodické práce“ jsem získala v teplické knihovně od svých zkušených kolegyň (Jarmila Trägrová, Olga Milcová). Když jsem přišla do jižních Čech, měla jsem možnost poznat jiný způsob regionální činnosti. Velkou změnou byla rozlehlost regionu a špatná dostupnost některých míst. Vedle koordinace činnosti knihoven, jsem měla za úkol pomáhat s vylepšováním knihovnické práce a hlavně zásobit knihovny novinkami pomocí výměnných souborů. Práce to byla pestrá a zajímavá. Velmi záleželo na osobním kontaktu s knihovníky a hlavně jejich zřizovateli. Zažila jsem zde také nástup moderních technologií a má činnost byla rozšířena o přesvědčování zřizovatelů a pomoc při prvních grantových projektech, když jsme zaváděli do knihoven internet a první knihovnický program LANius.

V roli metodičky jste od počátku podporovala a hájila význam malých obecních knihoven. Co bylo prvotním impulsem, který podpořil vaše rozhodnutí věnovat svůj profesní zájem právě této skupině knihoven?

Myslím, že na tuto otázku jsem již více méně odpověděla v minulém odstavci. S prací venkovské knihovny jsem se měla možnost seznámit už na základní škole, protože naše paní učitelka byla dobrovolnou knihovnicí v obci. Sama jsem později v této knihovně pracovala, když došlo k její profesionalizaci. Měla jsem k této práci vždy blízko a bavila mne pro svou rozmanitost a možnost setkávání s lidmi.

Zejména vaší zásluhou se podařilo zařadit obecní knihovny jako další z hodnotících kritérií soutěže Vesnice roku. Jak obtížné bylo dosáhnout tohoto cíle a jak dlouhá cesta k němu vedla?

Řekla bych, že to byla souhra příznivých náhod. Po vzniku Sekce veřejných knihoven se sešla „dělná“ skupina lidí, kteří měli zájem na zachování vybudovaného funkčního systému spolupráce knihoven. Byla to doba „divoké transformace“ okresních knihoven a někde došlo ke zrušení pomoci venkovským knihovnám. Bylo zahájeno systematické oslovování lidí z řad samosprávy a státní správy a hledání těch, kteří by knihovnám mohli pomoci. Tak jsme také objevili Spolek pro obnovu venkova a soutěž Vesnice roku. Udivilo nás, že při hodnocení venkovského života chybí ocenění práce knihoven. Spolu s několika nadšenci (především Milenou Kodýmovou) jsme začali hledat možnost, jak do soutěže zapojit i knihovny. Vedení Spolku pro obnovu venkova bylo vstřícné a tak se od roku 2000 začala hodnotit i práce knihovny. Z počátku uděloval diplom a stuhu SKIP, ale od roku 2003 se podařilo ocenění knihovníků zařadit mezi státní ceny udělované Ministerstvem kultury. Aby se neztratil kontakt s rozvojem venkovského života, je soutěž Knihovna roku dvoukolová – regionální ocenění je v rámci soutěže Vesnice roku a vítězná knihovna pak postupuje do celostátního kola v režii MK ČR. Proto cenu uděluje většinou sám ministr kultury. Ještě bych ráda doplnila, že všechny ty krásné stuhy, které knihovny za celou dobu získaly, vyšila bývalá ředitelka pelhřimovské knihovny, dnes knihovnice v obci Želiv, paní Anděla Tomanová.

V roce 2009 byla ustavena nová podsekce SKIP pro malé knihovny v rámci sekce pro veřejné knihovny. Působila jste od počátku jako její garantka a současně organizátorka celostátních seminářů „Co venkovské knihovny umějí a mohou“, přičemž v roce 2017 jste připravili již neskutečný XIII. ročník. Jak se podle vás proměnil charakter těchto seminářů a v čem vidíte jejich největší přínos?

Začala bych od konce. Semináře „Co venkovské knihovny umějí a mohou“ se během let staly mou „srdeční záležitostí“. Na počátku byl nápad, že je třeba, poskytnout knihovnám v malých obcích možnost vzájemného poznání, prezentace své činnosti, výměny zkušeností a seznámení s novými trendy v naší profesi. Odtud byl už jen kousek k tomu, aby setkání navazovala na soutěž Knihovna roku. Hostitelem se stává vítězná knihovna a s organizací setkání jí pomáhá SKIP a významný podíl na celé organizaci mají také zřizovatelé dané knihovny. Na první setkání do Sedlnic jsme pozvali do té doby oceněné knihovny. Program byl zaměřen na představení jejich činnosti. Postupně jsme našli osvědčený a prověřený scénář. Na programu se společně podílí knihovnice vítězné knihovny, vedení obce, pracovníci regionálního oddělení a SKIP. Cílem je představit zajímavou práci hostitelské knihovny, dozvědět se novinky z profese, navázat přátelství a získat inspiraci pro další činnost. Velký důraz je při těchto setkáních kladen na vztah k regionu, poznávání zajímavých osobností a míst, stejně pak na práci s regionální literaturou. Nikdy nechybí ani ochutnávání regionálních specialit. Osvědčilo se na setkání zvát zástupce vedení obce. Ukázalo se, že pořádání setkání v jejich obci se pak právě pro ně stává prestižní záležitostí. Daří se také zajišťovat zajímavé lektory. O oblíbenosti svědčí fakt, že se lidé rádi vracejí a rozhodně není problémem zajistit pro tuto akci účastníky. Snažíme se jako „podsekce“ pravidelně informovat o činnosti venkovských knihoven v časopise Čtenář.

Mezi hlavní úkoly nové podsekce patřilo posílit spolupráci se Spolkem pro obnovu venkova (SPOV) – na celostátní i regionální úrovni a podpořit členství regionálních organizací SKIP v regionálních pobočkách SPOV. Jak se podle vás daří tento cíl naplňovat a v jaké ideální podobě by podle vás měla tato spolupráce probíhat?

Spolupráce se Spolkem pro obnovu venkova se dlouhodobě daří na celostátní úrovni. Podařilo se, že knihovníci jsou respektovanými komisaři v hodnotitelských komisích soutěže Vesnice roku a to jak na regionální, tak celostátní úrovni. V některých regionech se velmi dobře rozvíjí vzájemná spolupráce SKIP a SPOV. Mohu zde připomenout společnou činnost obou spolků v jižních Čechách. Letos proběhne již sedmý ročník společných seminářů jihočeských knihovníků a starostů. Kolegyně Jiřina Kostková je členkou regionálního výboru SKIP a již několik let je i členkou regionálního výboru SPOV, zajišťuje kontakt mezi oběma spolky. Já osobně jsem mnoho let členkou Výběrové komise Programu obnovy venkova, která zajišťuje přidělování dotací obcím a také sleduje využívání těchto prostředků. Za pomoci těchto prostředků byl před časem vyhlášen dotační titul na vybavení knihoven počítači. V současné době existuje dotační program na vybavení knihoven nábytkem nebo technikou.

Jakou největší proměnu vidíte vy sama u malých obecních knihoven za dobu, kdy byla obnovena systematická metodická práce v podobě regionálních funkcí a v čem vidíte úkoly vaší podsekce do budoucna? 

Malé obecní knihovny už dávno nejsou jen půjčovnami knih, ale v pravém smyslu komunitní centra obce. Knihovny jsou nejen pomocí výměnných souborů pravidelně doplňovány novinkami (jak papírovými, tak i zvukovými knihami), ale najdeme zde i společenské hry, fotodokumentaci z činnosti obce a také informace o regionu. Samozřejmostí je napojení na internet. Knihovny také používají elektronickou evidenci výpůjček (většinou jsou napojeny na REKS). Spolupráce s profesionálními knihovníky je pro obecní knihovny velmi důležitá. Pověřené knihovny pomáhají vylepšovat stav knihovnické techniky a pomáhají zavádět novinky v naší práci. Nezbytný je neustálý osobní kontakt se zřizovateli. Nová technika umožňuje snadnější a rychlejší vzájemnou komunikaci.

A na závěr dovolte otázku směřovanou k vašemu celoživotnímu zájmu, k obecním knihovnám. Co je podle vás tím nejdůležitějším předpokladem, aby mohly i nejmenší obecní knihovny plnit roli komunitních, vzdělávacích a informačních center? Jak důležitou úlohu mohou v tomto vykonávat regionální funkce, tedy metodikové, metodičky pověřených knihoven?

Aby mohla jakákoli knihovna dobře vykonávat svou funkci, musí mít osvíceného zřizovatele, komunikativního, vlídného a přátelského knihovníka. Takového, který má rád své uživatele (ale i lidi všeobecně), nebrání se vzdělávání a poznávání nových věcí. Své poznatky umí předat dál a získá si důvěru svého okolí. Musí mu záležet na tom, co se v jeho obci děje. Ideální je, když všechny tyto požadavky jsou splněny současně. Z toho pak většinou vyjde další Knihovna roku.

Na základě své vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že metodici jsou velmi důležití v rozvoji činnosti knihoven. Musí to ale být zkušení odborníci, aby dokázali o důležitosti knihovny přesvědčit své okolí a byli schopni „dobrovolným knihovníkům“ některé činnosti nejen vysvětlit, ale okamžitě na místě předvést. Regionální oddělení s profesionálními knihovníky má většinou dost prostoru pro přípravu metodických materiálů, které pak mohou pomoci malým knihovnám při organizování kulturních akcí – velmi oblíbené jsou materiály zaměřené na daný region. Nezanedbatelným počinem bývá i organizování poznávacích zájezdů pro knihovníky malých knihoven v rámci okresu nebo regionu. Věřím, že v našich knihovnách je spousta šikovných lidí, které práce těší a baví je hledat nové neotřelé způsoby, jak knihovnu přiblížit široké veřejnosti.

Děkujeme za rozhovor.

Dovolte, abychom Vám při příležitosti Vašeho letošního životního jubilea, popřáli jménem časopisu Duha hodně energie a elánu nejen při přípravách příštích celostátních seminářů Co venkovské knihovny umějí a mohou, ale také ve všech Vašich dalších aktivitách.

Daniela Wimmerová vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze. Do roku 1984 pracovala v Okresní, nyní Regionální knihovně Teplice, poté až do roku 2007 v Okresní knihovně, dnes Městské knihovně v Českém Krumlově jako odborná pracovnice v oddělení regionálních služeb. Od roku 1995 do roku 2007 působila jako předsedkyně Jihočeské regionální organizace SKIP a podařilo se jí navázat profesní kontakty s hornorakouskými knihovníky (v roce 1999 získala pamětní medaili za budování vzájemných kontaktů při příležitosti oslav 120. výročí založení Městské knihovny v Českém Krumlově a 10. výročí spolupráce). Pracovala jako komisařka celostátního kola soutěže Knihovna roku, na jejíž organizaci a průběhu se velmi aktivně podílela. V roce 2004 obdržela Cenu českých knihovníků za významný podíl na rozvoji českého knihovnictví. V roce 2003 jí byla udělena na konferenci Knihovny současnosti čestná cena za celoživotní činnost Medaile Z. V. Tobolky. Jako metodička působila v českokrumlovském okrese do března 2007. V roce 2007 odešla do důchodu a stala se dobrovolnou knihovnicí v pobočce Městské knihovny Kaplice v Blansku.Je garantem podsekce Pro knihovny malých obcí, pořádá setkání venkovských knihovníků „Co venkovské knihovny umějí a mohou“. Publikuje články o knihovnách v odborném a regionálním tisku.

KRATOCHVÍLOVÁ, Monika. Rozhovor s Danielou Wimmerovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(1) [cit. 2024-10-07]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-danielou-wimmerovou

Verze pro tisk