Rozhovor s inženýrem Jiřím Potáčkem

Vydáno: 2015-03-20 (All day)
V rubrice: Dvacet let českého knihovnictví
Autor: Adéla Dilhofová

Jaké jsou Vaše první zkušenosti s knihovnictvím a informačními systémy?

Možná se to jeví jako zvláštní, ale moje první knihovnické zkušenosti jsem získával již od svých dvanácti let, kdy jsem jezdil na prázdniny ke svému strýci, který byl velkým milovníkem knih a měl knihovnu obsahující několik tisíc svazků. Potřeboval vytvořit kartotéku a mě využil k vyplňování kartiček na psacím stroji, na které se pak po obvodu lepila v určitých místech barevná označení o druhu publikace, podle nichž se dalo provést třídění. O výpůjčky z odborné knihovny jsem měl také brzy zájem – mám ještě původní papírovou průkazku z Moravské zemské knihovny, v níž jsou razítka od roku 1956. Byl jsem zvyklý vyhledávat v zásuvkách lístkových katalogů a vyplňovat žádanky s několika trhacími částmi. Také jsem se poměrně brzy – již v šedesátých letech – setkal s prací na počítačích a zaváděl jsem výpočetní techniku do automatizovaných a třídících systémů na několika pracovištích, až jsem se konečně dostal k automatizaci knihovnického systému na Vysoké škole zemědělské v Brně, kde jsme v roce 1992 začínali s prvními pěti počítači elektronicky katalogizovat.

Náš časopis je určen primárně knihovníkům. Jak sám vidíte roli veřejných knihoven v dnešním světě?

Občas se setkáváme s názorem, že tisková podoba dokumentů zanikne a vše nahradí elektronické verze. Nesouhlasím s takovým tvrzením a naopak poukazuji na to, že již dnes, pokud někdo obdrží elektronický dokument, např. email, který má určitou důležitost, pak si ho vytiskne a takto uchovává. Stejně tak nyní víme, že s uchováváním elektronických dokumentů jsou hardwarové i softwarové problémy (poukázal bych na gramofonové desky, magnetické pásky, diskety, ale také starší CD). Texty psané v dříve užívaných editorech, jako např. T602, ztrácejí čitelnost. Naproti tomu v knihovních fondech jsou vzácné rukopisy staré mnoho století, které můžeme stále prohlížet a číst. Z toho pohledu vidím stále dobrou perspektivu knihoven všech úrovní, které zůstanou uchovavatelem dokumentů, i když tyto dokumenty nebudou vždy jen písemné a tištěné.

Jistě má velký význam současná digitalizace starých a obtížně přístupných dokumentů, původní originály však stále zůstávají ve své podobě a bude možné se k nim kdykoli vracet. A právě zde zůstává úloha knihoven v současném i budoucím světě. Moderní knihovna musí mít vedle klasických knižních, časopiseckých a dalších fondů na papírových nosičích, také fondy na jiných nosičích. Součástí by měly být filmotéky, audiotéky, videotéky, e-books a další stále nově vznikající média. Přístup čtenářů by měl být více otevřený, absenční půjčování určitě nezanikne, ale mělo by být doplněno pracovišti pro prezenční čtení nebo přehrávání elektronických dokumentů s potřebnou reprografií. Je samozřejmě potřeba rozlišovat úroveň knihovny, její velikost a rozsah fondů.

Jak by se dle Vás měla měnit role knihovníka – informačního pracovníka?

V současné společnosti, kterou nazýváme informační, mění se i role knihovníka, který již nezůstává pouze mezi regály s knihovními fondy, ale i jeho úloha musí být více informační. Přitom nesmí postrádat ty znalosti, které měli knihovníci v „klasických“ dobách, k nim pak potřebuje znát informační technologie, a to jako nezbytný nástroj, který mu musí umožnit přístup do rozsáhlých databází a katalogů. Čtenářům musí tak poskytnout nejen vybraný informační zdroj, ale také informace v případě položených dotazů a dokázat získat záznam o dostupnosti v jiných knihovnách a institucích.

Nové technologie nám přinášejí i problémy s legislativou, zejména pak s autorským zákonem a normami pro citování a vůbec se psaním textů. I v těchto oblastech by měl být knihovník schopen poradit čtenářům a uživatelům knihovnicko-informačních služeb. V knihovnách by také neměla být opomíjena výchovná a vzdělávací činnost, a to již od nejmenších čtenářů až po odborníky. Kdo jiný by měl organizovat a v některých případech i přímo školit, než knihovník s příslušnou odborností.

Několik let (od r. 2000) vyučujete studenty VOŠ oboru knihovnictví. Mění se jejich přístup ke studiu? Zajímá je obor?

Nejprve musím říci, že jsem učil externě od sedmdesátých let jednak na Střední průmyslové škole a také v podnikové výchově dospělých – vedoucích pracovníků, pro což jsem získal na Institutu Ministerstva průmyslu v Kralupech nad Vltavou potřebné doplňující pedagogické vzdělání. Na Vysoké škole zemědělské, nyní Mendelově univerzitě v Brně, která je stále mým mateřským pracovištěm, již od roku 1990 učím na dřívějším Ústavu inženýrské pedagogiky, nyní na Institutu celoživotního vzdělávání a také jsem vedl lekce pro doktorandy právě v předmětech, jejichž obsahem byly knihovnické a informační technologie.

Pokud se týká studentů VOŠ oboru knihovnictví, mohu konstatovat, že po celých uplynulých patnáct let je toto vzdělání na velmi vysoké odborné úrovni, a to zvláště díky kvalifikovaným pedagogům. Jako dřívější vedoucí Ústavu vědecko-pedagogických informací a služeb, do jehož působnosti patřila právě Ústřední knihovna a Informační centrum, kam přicházeli studenti-knihovníci na praxi a mnozí zde také našli své trvalé zaměstnání dodnes, mohu potvrdit, že byli vždy kvalitně připraveni školou pro praxi. Z hlediska pedagoga na této škole také hodnotím zájem většiny studujících o obor. Přístup studentů jednotlivých ročníků je však poněkud odlišný v posledních letech, kdy se samostatná „knihovnická škola“ sloučila s „obchodní akademií“. Možná je to zdánlivé, ale v té samostatné se studenti cítili více odborně zaměření a z toho plyne, že byli soustředěni na výuku v knihovnicko-informačním oboru. Nyní vidí vedle sebe další odborné zaměření, které jejich zájmy rozptyluje.

Co Vám v poslední době udělalo radost?

Patřím mezi optimisty, takže vidím věci spíše pozitivně. Radost mi dělá to, že jsem mezi lidmi a hlavně mezi mladými studenty, u nichž vidím, že mají zájem o vzdělávání v moderních technologiích. Radost mi dělají i pokroky ve využívání informačních technologií, a to nejen v knihovnách, ale také ve výuce. Zvyšuje se informační gramotnost studentů (kromě gramotnosti počítačové), rovněž pedagogové více využívají přístup k informačním zdrojům pro jejich vlastní vzdělávání a pro přípravu výuky. V osobním životě mám radost ze svých šesti vnoučat a jejich úspěchů ve školách.

Jaké knihy Vás zaujaly v poslední době? A jaké technologie?

Jsem stále členem Knižního klubu a tak neustále nakupuji nové knihy. Rád se však vracím i ke knihám v mé knihovně, mám v oblibě historii a cestování. Právě jsem se vrátil k Ceramovi a jeho dílu Bohové, hroby a učenci, často nahlížím do Slovníku latinských citátů od Josefa a Kristiny Čermákových a z Knižního klubu jsem teď koupil Špalíček výletů autorů Soukupa a Davida. Musím se přiznat, že se stále držím klasické technologie tištěných knih, i když čtu kratší texty a povídky na internetu a snažil jsem se o čtení e-books, ale zvyk je zvyk.

Je něco na závěr, co byste chtěl knihovníkům veřejných knihoven vzkázat?

Zvolili jste si povolání, které patří mezi služby ostatním lidem. Není to jednoduché povolání, protože vyžaduje nejen obětavost, ale také umění přístupu k lidem různých profesí, různých nálad a chování. Dokázat vyhovět s úsměvem každému není jednoduché a ne všichni to chápou. Vždy jsem to také zdůrazňoval i našim pracovníkům v knihovnických službách a informačním centru. Ať se to tedy našim knihovníkům daří v současnosti i v budoucnosti.

Děkuji za váš čas a za rozhovor

Ptala se Adéla Dilhofová

Redakce časopisu gratuluje ing. Potáčkovi k 75. narozeninám a přeje stále hodně energie a pevné zdraví.

Ing. Jiří Potáček, CSc.  (* 1940) po maturitě v roce 1957 studoval dálkově organizaci a řízení na Fakultě strojní VUT v Brně, které ukončil titulem Ing. v roce 1971.  Při zaměstnání ve výpočetním středisku v Nábytkářském průmyslu v Brně ukončil v roce 1988 vědeckou aspiranturu na VŠE v Praze na téma Umělá inteligence jako metoda automatizovaného řízení. Od roku 1990 byl vedoucím Ústavu vědecko-pedagogických informací a služeb Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Součástí Ústavu byla ústřední knihovna, ediční středisko, audiovizuální centrum a informační centrum. V této funkci pracoval do roku 2007. Zmodernizoval knihovnické služby, zavedl automatizaci a vybudoval moderní, ve své době vzorové, informační centrum. V praxi se snažil, aby práce informačního centra byla efektivní, aby vynaložené náklady byly kompenzovány přínosem vědě, pedagogice a odrazily se i na studijních výsledcích. Aktivně se podílel, jako zakládající člen, na činnosti Asociace knihoven vysokých škol, zastával funkci předsedy Sdružení uživatelů PC. Od vzniku Vyšší odborné školy informačních studií a knihovnictví v Brně v roce 2000 vyučuje studenty. Přednášky ing. Potáčka nejen pro studenty, ale i na konferencích jsou vždy přínosem a poučením, teorie vychází ze zkušeností z praxe. Přednášky na Inforu (např. v roce 2002 pod názvem Knihovna-matka informačního centra, nebo v roce 2010 Informační zdroje a celoživotní vzdělávání) ukazují šíři odborného zájmu – informační technologie a jejich přínos, vzdělávání studentů i dospělých, práce s informacemi, zvyšování kvality knihovnických a informačních služeb. Ing. Potáček publikuje v odborném knihovnickém tisku. V roce 2010 byl oceněn Medailí Z. V. Tobolky.

DILHOFOVÁ, Adéla. Rozhovor s inženýrem Jiřím Potáčkem. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2015, 29(1) [cit. 2025-04-12]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-inzenyrem-jirim-potackem

Verze pro tisk