Rozhovor s Joachimem Dvořákem

Vydáno: 2017-03-10 (All day)
V rubrice: Rozhovor
Autor: Tomáš Kubíček

Joachim Dvořák je nakladatelem a editorem. Na Karlově univerzitě vystudoval speciální pedagogiku a žurnalistiku. Od roku 1990 je šéfredaktorem a později i vydavatelem Labyrint revue. První knížka pod značkou jeho nakladatelství Labyrint vyšla v roce 1992. V produkci se soustředí zejména na původní i překladovou beletrii, knihy o umění, komiks a literaturu pro děti. V letech 2006–2015 spoluorganizoval mezinárodní festival KomiksFEST! a od prosince 2014 vydává také časopis pro děti Raketa.

Než se dostaneme k tématu tohoto čísla, tedy k literatuře pro děti, nedá mi to, abych se nezeptal, kde berete energii na tu mimořádnou sérii všech možných podniků, nápadů a aktivit. Labyrint, alespoň tak, jak ho sleduji, nějak zvlášť nejeví tendenci začít obrůstat mechem, ačkoliv po pětadvaceti letech existence už by mohl. Granada, Karawana, Labyrint Fresh, Fresh Eye to nejsou či nebyly jen edice, ale programy. Přidám festival KomiksFEST!, dramaturgii Noci literatury a nejnověji projekt časopisu Raketa, který, jak jsem pochopil, by měl pomoci kolonizovat vzdálené oblasti kreativity.

Děkuji za vaše vlídná slova, těžko se mi ale objektivně hodnotí vlastní aktivity. Zkusím odpovědět jinak, než asi očekáváte. Naučil jsem se k životu přistupovat s mnohem větší pokorou a o důležitosti a prospěšnosti svých aktivit pořád pochybuji. Samozřejmě ve čtyřiadvaceti, kdy jsem začal na konci roku 1990 dělat noviny (a později časopis) pro kulturu Labyrint, jsem nepochyboval o ničem. Drzé mládí má – vedle řady hendikepů – nespornou výhodu v tom, že se ničeho nebojíte.

Jistotu, kudy chci jako nakladatel kráčet, jsem získával praxí a také – doufám – dozráváním osobnosti. Dnes už chápu, proč jsem musel „navštívit“ tolik slepých cest a odboček, proč jsem mnohokrát prohrál, nechal se oklamat obchodními partnery, přestal věřit v loajalitu autorů, a proč jsem se dostal v podnikání jeden čas i na samotné dno… Myslím, že seriózně jsem začal o vydávání knih přemýšlet až tak v páté sezóně, tedy kolem roku 1997. Chtěl jsem, aby když se řekne „nakladatelství Labyrint“, bude to ve čtenářích vyvolávat pozitivní asociace. Také to znamenalo, že se dobrovolně zřeknu spousty knižních nápadů a pečlivě si budu vybírat, čemu věnovat energii.

Pro mne je velkou výzvou podílet se na projektech, které mi dávají smysl, přestože z ekonomického pohledu nejsou lákavé či jsou dokonce ztrátové. Nezávislost na módních trendech malé nakladatele limituje, ale ten intimnější prostor, který sdílíte s kreativními lidmi, které jste si sám vybral, je k nezaplacení. (smích)

Myslím, že to může být takových nějakých tři sta knih, které jste za dobu existence Labyrintu vydal. Nejdříve šlo o světovou literaturu, pak se zvýraznila přítomnost neokoukaných autorů a v poslední době dominuje literatura pro děti. Je v tom třeba hledat osobní vývoj nakladatele nebo spíše pragmatické hledání místa pro nakladatelství?

Upřímně, někdy je to jako loterie, vytáhnete los a doufáte, že vyhrajete. Stane se, že máte skvělý rukopis nového zajímavého autora, kterému věnujete velkou pozornost v přípravě, navíc má všechny předpoklady dávající silnou naději ke kritickému i čtenářskému úspěchu – a celé to skončí bez povšimnutí. Jistě jsem vydal několik titulů, u nichž se můžu konejšit, že předběhly dobu (smích), ale i taková zklamání vás vedou k výše zmíněné pokoře a je nutné je absolvovat. Pokud bych chtěl být spíše pragmatickým, jak se ptáte, vydával bych spíše jinou literaturu, jiné knihy, akcentoval bych to, co je pro některé nakladatele alfou a omegou, tedy profit. A možná bych v knižní branži dnes ani nepodnikal.

Knížky pro své nakladatelství hledáte sám, nebo máte agenty, kteří Vám tipují? A podle čeho se mají při výběru řídit, jaké jim dáváte instrukce. Popřípadě, podle čeho vybíráte Vy? 

Tím, že mám malé nakladatelství, mám také štěstí, že čtu vše, co vydávám, a vím, že téměř každá kniha, které jsme pomohli na svět, nese nějaký příběh. Nebo má zajímavý příběh její autor. Už jenom pohnutky, kvůli nimž něco napsal, vás někdy pasují do role psychoterapeuta a současně i průzkumníka nových světů… A to mě na tom také baví, že to nemusí být jen „byznys“. Není totiž uměním koupit práva (pokud máte dost peněz na zálohu) na nějaký světový bestseller – ideálně ještě před tím, než jde jeho filmová verze do našich kin – a pouze ho „překlopit“ do češtiny. V horším případě se ještě nechat donutit zahraničním agentem do spotřebitelských soutěží a reklamních kampaní.

Díky Labyrint revue, ale i mým dalším aktivitám, jsem mohl poznat, jak pracují čeští spisovatelé, esejisté a překladatelé, jaký má kdo literární apetit a preference a jaké má kdo osobnostní kvality. A jistě jsem si nechal leckdy i poradit a doporučit, co vydat nebo případně čemu nevěnovat pozornost. Protože, právě tím, co nevydáte, formujete svůj nakladatelský profil. Často se také řídím intuicí – ono to u debutantů a nových projektů ani jinak nelze.

Vypadá to tedy, že vydávání knih je pro Vás osobní záležitostí a až potom byznysem. Což je asi ten podstatný rozdíl mezi velkými nakladateli dětské literatury a těmi tzv. nezávislými či alternativními. Je to tak? Na čem jsou či chtějí být nakladatelství Vašeho druhu vlastně nezávislá? Na většinovém vkusu? Ale i ona doufají, že najdou titul, který jim přinese výrazný zisk. Chtějí být alternativou mainstreamovému průmyslu dětské literatury? Ale odkud přichází sebevědomí o správnosti jejich alternativy?

Hojně užívané slovo „alternativní“ evokuje spíše něco divného, pro řadu lidí má negativní konotace. Jenže pro někoho může být alternativou právě mainstream. Víte, někdo je spokojený, když se pohodlně veze po autostrádě, jiného vzrušují neprobádané a neoznačené cesty… Ale k podstatě vašeho dotazu: nejsem mluvčím malých nakladatelů, každý má svou vydavatelskou politiku či strategii, a to je třeba respektovat. Pro mne osobně nezávislost reprezentuje například možnost – a také schopnost – říkat ne. Dokázat odmítnout i lukrativní nabídky, které by sice znamenaly finanční profit, ale jinak nic nepřinesou. Však se podívejte na knižní pulty, kolik se vydává titulů. A kolik z nich jsou prázdné sezónní fastsellery či knihy uvařené z již několikrát použitého čajového pytlíku. Možná, že továrny musí neustále vyrábět, aby nevyhasly pece… Berte to přirovnání prosím s rezervou. Nespornou výhodou velkých firem je jejich cash-flow a možnost financovat projekty, o kterých se těm „malým a nezávislým“ může jen zdát.

Co mne trápí je skutečnost, že je rok od roku obtížnější dostávat ke čtenářům svoje knihy. Velké společnosti, které současně ovládají distribuční kanály a knihkupecké sítě, trh dokonale ucpávají vlastní produkcí. A systém „zviditelňování“ knížek založený na financování ze strany nakladatele, je u drtivé většiny malonákladových titulů nereálný.

Dostávám se při své práci i do obecních knihoven. Když se bavíme o dětské literatuře, nezřídka se stává, že učitelé či knihovníci si stěžují na nesrozumitelnost současných knih pro děti (oněch alternativních), s nimiž pak děti nechtějí pracovat, nebo je nechtějí číst? Musím říci, že někdy cítím tuto obavu z nedostatečnosti (tedy pochyby, zda jsem schopen knihu s dětmi „správně“ číst) i u učitelů či rodičů. Co Vy na to? Kde je hranice alternativního?

Nevím, kde jsou hranice, na něž se ptáte. Ale pokud existují, líbí se mi, že je nemusíme respektovat, záleží jen na vkusu a fantazii. Co je pro někoho alternativní, je pro jiného třeba běžné a průměrné. Časopis Raketa, který vydávám, má v podtitulu napsáno, že je určen dětem chytrých rodičů. Je to samozřejmě nadsázka, ale možná to je ten klíč – musíme si uvědomit, že nelze uspokojit všechny a strefit se do nálady každému. Stejně jako je společnost rozdělená podle Gaussovy křivky, jsou někteří učitelé, knihovníci a koneckonců i samotní rodiče více empatičtí, náročnější a vzdělanější. A naopak.

Vztah dětský čtenář, rodič, popřípadě učitel, nakladatel – jaký by podle Vás měl ideálně být? Najdu odpověď na moji otázku v Raketě?

Rozhodně ano, předplaťte si Raketu! (smích) Kvalita vztahů – stejně jako v životě – se proměňuje, někdy chřadnou a podléhají stereotypu, jindy kvetou a užíváte si je. Je třeba se o ně starat, pokud vám dávají smysl. Vydávání knih a časopisu pro děti spolu s pořádáním všech dalších aktivit okolo, mně osobně dávají velký smysl. Co dáme dnes dětem, vrátí se v budoucnosti.

Tak Raketu už předplacenou mám. Samozřejmě. Protože i já chci, aby můj syn byl dítětem chytrých rodičů. Děkuji za odpovědi a ať se Vám daří.

Tomáš Kubíček

KUBÍČEK, Tomáš. Rozhovor s Joachimem Dvořákem. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2017, 31(1) [cit. 2024-12-30]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-joachimem-dvorakem

Verze pro tisk