Rozhovor s Květou Cempírkovou

Vydáno: 2014-03-20 (All day)
V rubrice: Dvacet let českého knihovnictví
Autor: Tomáš Gec

Jak se stalo, že ses ve dvaceti šesti letech stala ředitelkou Státní vědecké knihovny?

Odcházející ředitelka Krajské knihovny PhDr. Jiřina Houdková si umanula, že její nástupkyní budu já, a tak, přes odpor strany a zástupců zřizovatele (Krajský národní výbor), to vybojovala. A já, holka hloupá, jsem to ve 26 letech vzala. Netušila jsem, co mě čeká. Vysokou školu jsem si dokončila dálkově, neb jsem měla pouze středoškolské vzdělání (střední knihovnická škola 1963 – 1967).

Jak se ti pracovalo v 90. letech pod Ministerstvem kultury, v období po převzetí SVK ČB do správy Jihočeského kraje a po nástupu ekonomické krize v JVK z pohledu ředitelky velké knihovny s osobní zkušeností z éry komunismu?

V r. 1991 vědecké knihovny přešly, po vzájemné dohodě tehdejších ředitelů, pod řízení Ministerstva kultury, kde zůstaly do r. 2001. A to fungovalo a dobře. Byl totiž zájem i ze strany MK ČR o nově řízené instituce, o zavádění nových technologií, které jsme do r. 1990 jen tušili, byl zájem prostě všech knihoven i zřizovatele spolupracovat a pracovat pro všechny. Díky těmto, opravdu vynikajícím rovnoprávným vztahům, mohly krajské knihovny již v r. 1995 připojit díky CESNET své knihovny k internetu a zahájit zpracování a pak i půjčování knih atd. A komunikace mezi řediteli krajských knihoven byla opravdu pracovní, přátelská a otevřená. Odcizovat se začala Národní knihovna, kde byla představa o funkcích a poslání knihovny jako velké národní instituce poněkud vzdálená vzájemné komunikaci a spolupráci “níže postavených knihoven“, byť zřizovatel byl stejný. Ale i to dokazuje, že nastal zcela jiný, složitý demokratický způsob komunikace ve společnosti. Největší problém v přímém řízení knihovny přinesly tzv. Klausovy balíčky, kdy nám byl výrazně snížen rozpočet na provoz a platy, což se řešilo dost obtížně a mnoho let. Nicméně, přestup pod zřizovatele, kterým byl Jihočeský kraj a kde v čele stál po osm let hejtman Jan Zahradník, byl velmi dobrý a ku prospěchu naší knihovny. Pan hejtman i jeho zástupci pro kulturu byli lidé na svém místě, nepletli se ředitelům kulturních institucí do řízení a naopak kulturní instituce a tedy i knihovnu podporovali finančně i morálně. A také služby knihovny pro svoji práci potřebovali a využívali. Teď už to tak opravdu není.

Na začátku 90. let byl postaven nový depozitář pro tehdejší SVK. Proč se nikdy nepodařilo postavit novou budovu knihovny (např. i ve spolupráci s městem či univerzitou)? Podařilo se navázat spolupráci s nově otevřenou Univerzitní knihovnou (případně v jaké podobě) a jaké je podle tvého názoru místo krajské vědecké knihovny vedle ní? Má JVK dlouhodobě budoucnost bez nové budovy?

Depozitář stojící vedle vily, ve které sídlila vědecká část naší knihovny Na Sadech, byl součástí projektu rekonstrukce a dostavby knihovny, kterou jsem plánovala a společně s architekty Jiřím Stříteckým a Martinem Krupauerem nechala i projektovat již v r. 1987. Projekt zahrnoval demolici dvou staveb stojících vedle vily, na těchto místech pak stavbu nových budov a uprostřed zrekonstruovanou Eggertovu vilu postavenou v r. 1859. Vše propojeno např. i podzemním tunelem s přepravníkem knih. Akce byla stavebně zahájena začátkem v r. 1989 právě stavbou depozitáře, který byl kolaudován 1993. Knihovna však získala v r. 1990 budovu bývalého Muzea dělnického revolučního hnutí a tím se uzavřela možnost stavby nové budovy. V té době to ale bylo dobré řešení. Koncem devadesátých let jsem připravila návrh na výstavbu a provoz velké moderní knihovny, která by fungovala na principu občansko-prospěšné společnosti se třemi zakladateli – Jihočeská univerzita, Jihočeský kraj a Město České Budějovice. Neuspěla jsem, zejména proto, že Jihočeská univerzita neměla zájem o spolupráci a přála si mít jedinou knihovnu a nejlépe s našimi odbornými a historickými knihovními fondy, které by do univerzitní knihovny Jihočeský kraj delimitoval. Alespoň se později povedlo, ve spolupráci s ředitelkou Akademické knihovny dr. Helenou Landovou, že po otevření Akademické knihovny jsou naši společní uživatelé propojeni, ať již možností vyhledávání v elektronických katalozích, nebo respektováním ISIC karet studentů naší knihovnou, či možností vracení našich dokumentů v Akademické knihovně apod.  Akademická knihovna má unikátní zahraniční knižní a časopisecké fondy získané pro vědecké pracovníky bývalého Biologického centra Akademie věd a větší finanční prostředky na nákup elektronických zahraničních databází. Jihočeská vědecká knihovna disponuje, vzhledem ke svému  historickému vývoji, zase českými knihovními fondy, které nemá a nikdy nemůže získat knihovna univerzitní (Jihočeská univerzita vznikla v r. 1991) a proto existence Jihočeské vědecké knihovny je neoddiskutovatelná a její místo v oblasti vzděláváni a využití volného času obyvateli kraje a studenty je stabilní. Novostavba, nebo dostavba knihovny je prioritou i Ivo Kareše, ředitele JVK  a věřím, že jemu se to už povede. Je to z pohledu průběžného zvyšování nároků lidí na prostorové, strojové i obsahové vybavení knihoven nezbytné. Knihovna je zároveň knihovnou městskou, ale město činnost nedotuje žádnou pevnou finanční částkou, maximálně účelovými dotacemi do 40.000 ročně.

Co považuješ za svůj největší úspěch a naopak neúspěch?

Úspěchem bylo zachování spolehlivosti a nemalé rozšíření provozu všech částí naší vědecko-lidové knihovny i po r. 1989 a důvěra většiny zaměstnanců knihovny v moji osobu právě po r. 1989. Neúspěchem je komplexní nedořešení prostorových problémů knihovny, byť návrhy, podklady a snaha byly veliké.

Jaké jsou dle tvého názoru hlavní trendy knihoven a na co by měly knihovny nejvíce reagovat?

Zachovat si přízeň uživatelů slušným jednáním, čistými prostory, milými knihovníky a dobrou technikou.

SVK CB se stala aktivním členem SDRUKu od jeho založení. V čem vidíš hlavní přínos tohoto sdružení?

SDRUK jsem spoluzakládala a ve SDRUKu se realizovaly a realizují možnosti a práva knihoven vzájemně odborně i finančně spolupracovat a dělit se o výsledky této spolupráce.

Jsou známy tvoje veřejné polemiky s dr. Richterem, nyní již čestným předsedou SKIPu. Co bylo gros těchto výhrad (je nutno podotknout, že dr. Květa Cempírková je individuálním členem SKIPu)?

Zřejmě náš rozdílný pohled na Svaz knihovníků, který jsem již od šedesátých let, kdy jsem se stala, ještě před zákazem spolku, členem, vnímala a vnímám jako spolek profesionálních jednotlivců, kteří by neměli zastupovat a jednat za instituce a využívat provozních peněz knihoven ke spolkové činnosti. To jistě umožňovala i kumulace rozhodujících funkcí pracovních i spolkových na jednu osobu. Řada smluv, které SKIP za knihovny a ku prospěchu knihoven podepsal, by měla být výsledkem jednání knihoven zastoupených spíše institucí, jakou byla Národní knihovna. Problémy právní jsou mi známy, ale to tady neřeším.

37 let v řídící funkci, to je již pořádná porce zkušeností. Vyšlo ti z toho něco jako desatero pro řídící pracovníky?

Desatero snad ani ne, ale určitě jsem se naučila být připravená a řešit problém, pokud možno s předstihem. Dobré je necítit se „bohem“ a respektovat názor druhého, snažit se být v realitě a žádat od sebe i druhých maximum. Samozřejmě, můj názor a pravda mnohdy nezvítězily, většinou jsem se ale s lidmi dohodla. A hlavní je pořád s lidmi mluvit a poslouchat a naslouchat! Ale také říci nahlas svůj názor jak před kolegy, tak před nadřízenými.

Srovnávat dobu demokratickou s dobou totality je v mnoha aspektech nesmyslné, ale chování lidí se až tak neodvíjí od režimu jako od výchovy v rodině a ve škole. Lze srovnat chování tvých nadřízených v době komunismu a v době po převzetí knihovny do správy kraje?

Měla jsem kliku většinou na slušné lidi, blbce jsem ignorovala a měla jsem jen neuvěřitelné štěstí, že se to neobrátilo proti mně. A knihovna nikdy nebyla a není exponované a přísně sledované pracoviště, o které by měl někdo ze zlatokopů zájem, a tak se v knihovně dali a dají zaměstnat skvělí, mnohdy režimu nepohodlní lidé. Dnes je složitější jednat s lidmi, kteří přicházejí do vysokých zřizovatelských funkcí nepoznamenaní prací, jenom politikou a jsou si vědomi toho, že za čtyři roky tam už být nemusí a tak se chovají naprosto pitomě a povýšenecky. Dříve byl v případě jiného názoru, než měl zřizovatel či stranický funkcionář, strach z vězení a pronásledování rodiny, dnes mají lidé zřejmě obavy o práci, zdraví a vlastní existenci. Pocit moci a víry, že vše projde bez odplaty, dělá s lidmi divy.

Sleduješ aktuální dění v českém knihovnictví (novou koncepci rozvoje knihoven, velké digitalizační projekty) a jaký je případně tvůj názor na ně?

Znám a souhlasím s trendy - jinudy cesta nevede.

Čemu se věnuješ nejvíce po odchodu na odpočinek?

Neodpočívám, na menší úvazek katalogizuji úžasnou sbírku exlibris, kterou knihovně věnoval českokrumlovský rodák, sběratel Svatopluk Samek. A jako v médiích propagovaná stará větev s bělostným úsměvem a tělem nadopovaným různými doplňky stravy - jezdím na kole, chodím do hor a relaxuji na chatě na Lipně. Druhá část minulé věty je pravdivá!

Co ti v poslední době udělalo nejvíce radost?

Upřímně jsem se pobavila výrokem devítiletého vnuka mé sestry, kterému byl půjčen starý psací stroj a po chvilce ťukání se babičky zeptal: „Babi a kde je tady zavináč?!“

Jaké knihy tě zaujaly v poslední době?

Já čtu, co mi přijde pod ruku, žánr ani forma nerozhoduje, ale vracím se občas ke knize Milana Šimečky: Konec nehybnosti. A kdo mě zná, ví, že jsem neúnavnou čtenářkou knih Terryho Pratchetta,

Děkuji za rozhovor.

Tomáš Gec

PhDr. Květa Cempírková absolvovala v roce 1967 Střední knihovnickou školu v Praze, dálkově studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, katedra knihovnictví a vědeckých informací (dokončení 1982). V roce 1967 nastoupila do vědeckého oddělení Krajské knihovny v Českých Budějovicích, kde pracovala na různých odborných pozicích (sklad, půjčovna, informační služba, regionální bibliografie, ředitelka v letech 1975-2012). Ke 100. výročí českobudějovické knihovny vydala v Jihočeském nakladatelství dějiny knihovny. Pod jejím vedením Státní vědecká knihovna v roce 2001 při změně zřizovatele změnila název na Jihočeská vědecká knihovna. Za doby jejího působení spravovala knihovna i zrušený klášter cisterciáků ve Zlaté Koruně, kde byla v letech 1979-2001 instalována stálá literární výstava jihočeské literatury a kde byly stavebně opraveny klášterní budovy. Koncem 80tých let a v průběhu 90tých let byla projekčně připravena a vybudována řada budov, např.: administrativní budova a sklad pro 650 000 knihovních jednotek Na Sadech, sklad pro 1 mil. knihovních jednotek v K. Dvorech, opravena Eggertova vila Na Sadech včetně rozsáhlé zahrady, zrekonstruována a pro potřeby knihovny upravena v roce 2008 bývalá budova Muzea dělnického revolučního hnutí v Č. Budějovicích. V letech 1967-1969 byla Květa Cempírková členkou Svazu knihovníků a nakladatelských pracovníků, od roku 1990 je členkou Svazu knihovníků a spoluzakladatelkou Sdružení knihoven České republiky a Nadace knihoven České republiky. V roce 2004 jí byla na konferenci Knihovny současnosti v Seči udělena čestná cena za celoživotní práci Medaile Z. V. Tobolky. 

Zdroj: http://sck.sdruk.cz/record?id=355

GEC, Tomáš. Rozhovor s Květou Cempírkovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2014, 28(1) [cit. 2024-10-07]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-kvetou-cempirkovou

Verze pro tisk