Rozhovor s Ladislavou Zemánkovou

Vydáno: 2012-09-17 (All day)
V rubrice: Rozhovor
Autor: Jana Nejezchlebová

Ladislava Zemánková pracuje v knihovnách od září 1969. Nejdříve ve Střediskové knihovně v Plesné v okrese Cheb, poté v metodickém oddělení SVK v Hradci Králové (dnes Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové). Od roku 1990 pracuje jako metodička Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Od počátku se věnuje službám obecních a městských knihoven. Podílela se na zrodu a rozjezdu Programu regionálních funkcí knihoven a v současnosti se věnuje koordinaci a vyhodnocování regionálních funkcí na území ČR. Profesně se zabývá knihovnickou statistikou a snaží se ovlivňovat její vývoj v reakci na vývoj VKIS. Věnuje se také otázkám spojeným s legislativním ukotvením existence a chodu knihoven zřízených a provozovaných obcemi a městy.

Knihovnické začátky

Když dovolíš, začala bych náš rozhovor trochu osobně, od začátku tvé knihovnické „cesty“. V které knihovně nebo knihovnách jsi působila, než jsi přišla do Národní knihovny? A pracovala jsi hned v metodickém oddělení (tedy v současném Knihovnickém institutu)?

Na knihovnickou cestu jsem se vydala ve Střediskové (dnes Městské) knihovně v Plesné (okres Cheb). Tam jsem si vyzkoušela téměř veškeré činnosti a služby tehdy poskytované, ale i obsluhu patnácti vesnických knihoven. Po necelém desetiletí jsem nastoupila do metodického oddělení Státní vědecké knihovny v Hradci Králové a po zhruba stejné době (a dvouměsíční mezihře v Ústřední knihovně Pedagogické fakulty UK v Praze) jsem přišla do Národní knihovny, ano, hned do metodického oddělení, dnešního Knihovnického institutu.

Jaký impulz nebo co vlastně ovlivnilo tvé rozhodnutí věnovat se profesně oboru knihovnictví? Měla jsi představu, v kterém typu knihoven bys chtěla po studiích pracovat?

Původně jsem vůbec neměla v úmyslu být knihovnicí, ale ani ne po půl roce práce v knihovně jsem věděla, že to je právě to, co bych ráda v životě dělala. A studia? Má knihovnická studia probíhala až poté, co jsem se pro knihovnictví rozhodla - dálkově. Nejdřív to byla nástavba na Střední knihovnické škole v Praze a pak, to už jsem působila v SVK Hradec Králové, došlo na studium knihovnictví na tehdejší Katedře knihovnictví Filosofické fakulty UK.

Jaké známky jsi měla z matematiky na základní a střední škole? Byla na vysoké škole tvým nejoblíbenějším předmětem statistika a logika?

Copak na základní škole - výborné! Pak už to sice mělo sestupnou tendenci, ale byly to pro mne předměty lákavé. Statistika na VŠ? Ano, byla v rámci matematických metod v jednom semestru, ale logika … ta se mi líbila moc. Stejně jako všechny ty úvody do sociálních věd. Ale, to působím tak „nehumanitně“?

Regionální funkce – knihovnická statistika

Už jistě víš, kam jsem směřovala posledními otázkami. V Národní knihovně, tedy na celostátní úrovni, se zabýváš regionálními funkcemi veřejných knihoven a statistickým výkaznictvím knihoven obecně. Počítáš, srovnáváš, varuješ, když jsou čísla nepříznivá.

Regionální funkce? Mou specializací se v NK staly, myslím, že logicky, právě knihovny veřejné správy, chceš-li, pak původní terminologií – veřejné knihovny. Proto i regionální funkce. Ostatně, veřejné knihovny a statistika byly mou náplní již i na krajské úrovni. Nebo se takové spojení jeví jako nezvyklé? V pozici metodika vnímám a používám statistiku jako nezbytný nástroj k získání základních informací o knihovně, knihovnách, o spektru služeb a jejich kvantifikaci, ale i o podmínkách, za kterých jsou služby poskytovány, o momentálním stavu, o vývoji v minulosti i pravděpodobném vývoji v budoucnosti, o všech těch souvislostech i závislostech. Bez statistiky se neobejdu. Žádný uzlík (ani kufřík) úkolů si nedovedu představit bez statistiky a metod jejího použití. V době příprav standardů (ať již RF nebo VKIS) a ještě víc v době začátků benchmarkingu jsem si silně uvědomovala, jak jsme rezignovali na statistiku, resp. na správnost, přesnost, úplnost a jednotnou metodiku. Také změny v profilu služeb knihoven, o které byl a je zájem ze strany návštěvníků obrovský, nebyly reflektovány. Proto ta vlna změn v knihovnické statistice (reflektující vývojové změny v knihovnách a jejich službách), ve sledovaných údajích a upřesňování metod co a jak evidovat a sledovat.

V posledních letech se změnila metodika a zpřesňují se pravidla vykazování statistických ukazatelů knihoven, sledují se nové činnosti. Pracovala na tom odborná sekce pod tvým vedením. Jezdíš do knihoven, mluvíš s metodiky, školíš, přednášíš na seminářích, argumentuješ. Pozoruješ změnu v přístupu knihoven ke statistice?

Určitě ano, ostatně v té osvětě, jakož i v dalším, nejsem sama. A zvyšující se spolehlivost dat a informací jsou mi odměnou. Na druhé straně ale musím přiznat, že mnohdy stanu nad vykázanými údaji jak solný sloup. To tehdy, jsou-li to data profesionální knihovny s dobrým jménem, přesto jsou na první pohled nesprávná, nebo šetrněji řečeno: vzbuzující pochybnosti.

Nepozornost? Podceňování důležitosti. Vynořují se ale stále nové a nové momenty, které si zasluhují pozornost. Jsem si vědoma, že tento nástroj je třeba průběžně kultivovat a udržování jeho kvality je nikdy nekončící práce. Samozřejmě, že samotné statistické údaje nejsou vším, jsou v mnohém nepřesné, zkreslující, na druhé straně ale jsou tím, co sami vykážeme. Jinak řečeno jsou tak použitelné, jak je sami použitelnými uděláme. Když někdo vyplňuje lehkovážně a s určitým blahosklonným nadhledem, může se sám dostat do situace, že čísla o jeho práci budou zavádějící. Obvykle se to projeví za nejmíň vhodné situace! A změny v přístupu? Někdy jsem mile překvapena, někdy zase méně.

Statistické výkaznictví reaguje na vývoj knihoven. Daří se statistice „držet krok“ s permanentními změnami v knihovnách? Bude nutné v nejbližší době opět přistoupit k doplnění a aktualizaci vykazovaných ukazatelů?

S akcelerací vývoje knihoven a jejich služeb není možné zůstat jen u právě vykazovaných jevů. Některé z nich se postupně stávají druhotnými, jiné, ty nové nabývají na stále větším významu. Určitě ke změnám dojde a docházet bude. Je otázkou, co chápeš „nejbližší“ dobou. Ve výkaze za rok 2013 to určitě nebude. Ale formulář ročního výkazu obsahuje vždy několik údajů, které sledují plnění určitého časově určeného cíle. Např. internalizace, používání elektronické pošty pracovníky knihoven k výkonu běžných agend, nebo v současné době rozšiřování dobrovolnictví v knihovnách. Mohu prozradit, že v rovině úvah je např. zařazení otázky, zda knihovna poskytuje reprografické služby. Ve středně i dlouhodobém výhledu bude třeba bedlivě sledovat vývoj elektronických služeb, druhy, jejich objemy, a další jevy jak u nás, tak i v EU. Jak jinak, rychleji a ve vyšší úplnosti bychom se dozvěděli o dosažených cílech, nebo o míře jejich plnění, i využívání výsledků v jednotlivých knihovnách, krajích, celé ČR a ve srovnání se světem?  Jak jinak bychom porovnávali knihovny ČR se zahraničními? Statistika má ale vždy trochu „zpoždění,“ mj. i proto, že nejdřív musí být jasné, že se jedná o jev s alespoň delší dobrou trvání.

Porovnáváš výsledky regionálních funkcí na kvalitu práce knihoven v rámci České republiky. Daří se naplňovat původní cíl regionálních funkcí – profesionální a rovnoměrný rozvoj služeb uživatelům v rámci měst, městeček a obcí České republiky?

Špatně se mi opakuje, co jsem v posledních dvou až třech měsících psala hned několikrát a vykládala také častokrát (Výroční zpráva RF za rok 2011). Za deset let celoplošného fungování programu RF je posun právě s přispěním výkonu těchto funkcí veliký. A jak úspěch a neúspěch vyjádřit? Právě i pomocí statistických údajů z výkazu Kult (MK) 12-01 nebo při zvyšujícím se počtu knihoven, které plní alespoň některý z indikátorů standardu VKIS. Mám radost z rozvoje metodiky a ze zápalu, s jakým své poslání někteří i noví metodici plní, protože v jejich obvodech se knihovnám zpravidla daří. Jsem smutná z toho, když některé kraje nepodporují dostatečně finančně RF a obyvatelé venkova pak na to doplácejí, byť se knihovníci obsluhovaných knihoven a metodici snaží sebevíc. A zde se dostáváme k mé odpovědi: cíle RF, na které se ptáš, jsou plněny v některých krajích na výbornou, v některých nikoliv. Mnoho se odvíjí od výše dotace, nejen od snahy metodiků a knihovníků. Za „zlaté“ roky RF lze považovat rok 2004 a rok 2009, a to jak finančně tak i z hlediska výkonů. Ano, od výše dotací se odvíjí výsledky RF a potažmo i VKIS a podmínky, za nichž jsou poskytovány. Nelze proto mluvit o rovnoměrném rozvoji na celém území ČR. Vedle na první pohled zřejmého rozvoje obecních knihoven spolu s navázáním dobrých vztahů se zřizovateli, nemohu pominout dluh ve spolupráci knihoven vykonávajících RF s malými profesionálními knihovnami – nebo jejich zřizovateli? Přesto ale tvrdím a mohu doložit i číselně, že bez RF by knihovny nedosáhly stávající úrovně ve svých službách, ale ani podmínek, za kterých je poskytují. Ostatně, rozhlédnu-li se po Jihomoravském kraji, musím poukázat na celou řadu úspěchů: knihovny v novém, nově vybavené, knihovny automatizované, s internetem a schopným knihovníkem, komunitní aktivity knihoven, zájem občanů, především dětí, vnímání knihoven představiteli obcí jako důležitého partnera … 

Jak se daří krajským knihovnám naplňovat náročný úkol koordinátorů regionálních funkcí ve svých regionech? Změnila se komunikace a vztahy mezi profesionálními knihovnami ve velkých a malých městech a mezi profesionálními a neprofesionálními knihovnami?

Kraj od kraje! Jde o výsledky budované dlouhodobě, na základě předem dobře propracovaných plánů, avšak založené na dobrých mezilidských vztazích, vzájemné důvěře a samozřejmě na stabilním dostatečném (alespoň dostačujícím) financování. Potěšující pro mne je, že každý kraj přijde s nějakou novinkou, nápadem, formou řešení i obecně se vyskytujícího problému, a to je pak inspirací i pro další kraje. Jaké nástroje má koordinátor v ruce, když chce prosadit nějakou metodu, cíl, druh služby? Jen dobré mezilidské vztahy a vzájemnou důvěru (jsou tu i smlouvy o pověření). V současnosti je, dle mého soudu, problém s účastí knihovníků z menších městských knihoven na vzdělávacích akcích a nejrůznějších setkáních. Důvody jsou stále stejné a opravdu se je nedaří řešit. Následky je zbytečné opakovat. Vztahy mezi profesionálními (pověřenými RF) a neprofesionálními knihovnami jsou naopak rok od roku lepší. Knihovníci obecních knihoven vědí, jak dobré a příjemné je setkávat se, mít oporu a v případě potřeby i pomoc, zkrátka zázemí ve větší a profesionální knihovně! A to je předpokladem úspěchů, které jsem zmiňovala v předcházející odpovědi. Ovšem, čím vyšší počet obsluhovaných knihoven připadajících na jednoho metodika, tím náročnější je takové vztahy vůbec budovat.

Knihovníci, management knihoven i řadoví knihovníci, se museli přizpůsobit možnostem a požadavkům současných knihoven. Doplňují si vzdělání, seznamují se s novými technologiemi, ale také se učí jinému způsobu komunikace se zřizovateli a přístupu k uživatelům. To vše „zasahuje“ pracovníky všech typů knihoven. Jak se díváš na knihovníky střední a mladé generace?

To je již třetí osobní otázka! Stále se totiž vnitřně potýkám s dělením na generace, nemohu jej bezvýhradně přijmout. Lidé, tedy i knihovníci, buď mají jiskru, zahoří, a pak tedy tvoří, posunují, komunikují a úspěšně, nebo ji nemají. Dost mne mrzí, když vidím schopného nadaného člověka, který vzdorovitě odmítá obecně únosné zásady komunikace. Na té komunikaci a vzájemném respektu (podotýkám, že vzájemném!) dost záleží. Mladší se učí od střední i starší generace a naopak starší se má dost co naučit od té mladé i střední. Jen agresivita, ta mi vadí, protože značně zbrzdí zavádění nového, získávání dalších kolegyň a kolegů pro nové věci a to platí oboustranně.

Osobní

Máš nějaké záliby „mimo“ knihovny a knihovnictví? Jak se odreaguješ ze záplavy čísel a úkolů?

Turistiku, především vysokohorskou – ale nyní si uvědomuji, že i to má sestupnou tendenci. Rok od roku jezdím do nižších hor. Nejlepší odreagování? Právě takový výstup. Jsem nakonec ráda, že se vydrápu a přežiju, na čísla rozhodně nemyslím a nahoře si to pěkně užívám. Ale to už je příliš osobní. Nechodím do fitka, ani do sauny, ráda jdu do divadla nebo kina. A mám dva vnuky, ti mne vždycky povzbudí.

Na závěr nezbytná otázka – co čteš? Nebo lépe, která kniha (knihy) tě v poslední době zaujala?

Černou knihu od Orhana Pamuka. To je něco! Vlastně mne před pár lety oslovila jeho Jmenuji se Červená. Vždy, když potkám zajímavého autora, snažím se přečíst vše, co u nás od něj vyšlo. Tak jsem náhodou narazila na knihu plnou poezie Portrét umělce s dvaceti šesti koňmi. Teprve po přečtení jsem si uvědomila, že autora znám již někdy z počátku sedmdesátých let (Eastlake, William: Hájili jsme hrad), ale tohle bylo úplně něco jiného, následovaly další dvě jeho knihy Jdi v kráse a Nezkrocení. Mám ráda lety do vesmíru a z vesmíru, ale mám zásadu: umělá inteligence nemusí být vůbec agresivní a útočná, jak si ji rádi a s oblibou představujeme. A najdi takovou knihu nebo film!

Děkuji za rozhovor

Jana Nejezchlebová

Děkuji za spolupráci při formulování otázek Mgr. Monice Kratochvílové.

NEJEZCHLEBOVÁ, Jana. Rozhovor s Ladislavou Zemánkovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2012, 26(3) [cit. 2024-10-05]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-ladislavou-zemankovou

Verze pro tisk