Nacházíte se: Úvod » Archiv čísel » 3/2015 » Rozhovor s Lenkou Šimkovou
Mgr. Lenka Šimková vystudovala Gymnázium Kladno a obor Knihovnictví a informační studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2001–2006). Krátce působila v Knihovně společenských věd T. G. Masaryka při Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 2006 pracuje ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně. Od září 2007 jako šéfredaktorka časopisu Čtenář. Od ledna 2011 vede Obecní knihovnu v Žilině u Kladna, je členkou kulturního výboru obce, kde pomáhá při organizaci kulturních akcí. Autorka odborných příspěvků, redaktorka.
Studovala jste na Masarykově univerzitě v Brně. Bylo to pro vás přínosné a příjemné období? Uvažovala jste v té době o svém dalším profesním zaměření (myslím „užší specializaci“)?
Studium knihovnictví v Brně bylo fajn. Je pravda, že v té době nebylo o KISKu ještě „tolik slyšet“ jako dnes, ale i tak pro mě bylo studium hodně přínosné. Nakonec však možná v trochu jiném smyslu, než jsem očekávala. Je pravda, že obor jsem si trochu naivně (jako možná mnoho jiných) vybrala kvůli lásce ke knihám. Bylo mi jedno, co kde přesně budu dělat, jen když je budu mít někde okolo sebe. A v dostatečném množství.
Co oceňuji, je určitá interdisciplinarita oboru, která mě nakonec přivedla i k přednáškám na Fakultě sociálních studií a k tématu diplomové práce – tím se stala mediální gramotnost. Od toho vedl krůček (i když jsem to vzala oklikou) k redakční práci, ale na tomto poli jsem se musela a stále ještě musím hodně učit. A protože redakce Čtenáře teď sídlí u svého vydavatele ve Středočeské vědecké knihovně, i na ty knihy se dostalo – mám je na dosah a navíc v knihovně, která je svým skvěle doplňovaným fondem známá.
Ještě jsem velmi vděčná za to, že nás v prvním ročníku donutili ponořit se do tvorby webových stránek, do jazyka HTML, CSS a podobně. Sice jsem už neměla čas tyto dovednosti více rozvíjet, ale základní principy, postupy a znalosti se mi už mnohokrát hodily i prakticky. Zůstala mi láska ke knihám, vznikl vztah k IT a hlavně radost a snad i znalost práce s informacemi. Myslím si, že to je to podstatné i bez ohledu na mou současnou profesi.
Časopis Čtenář, měsíčník pro knihovny, začal vydávat v roce 1931 František Křesťan, knihovník a ředitel třebíčské knihovny. Vy jste šéfredaktorkou tohoto celostátního časopisu od roku 2008. Jak náročný pro vás byl začátek, získávání spolupracovníků a kontaktů v knihovnách?
Já jen upřesním, že náš časopis přímo na tento nenavazuje, svoji historii počítáme od roku 1949. Ale o tom třeba někdy příště… Nastoupila jsem už na podzim roku 2007. První číslo jsem „sama“ dělala v listopadu toho roku. Dodnes si totiž pamatuji jeho obálku. Začátky byly trochu náročnější v tom, že jsem se přímo nepotkala s dlouholetou šéfredaktorkou Čtenáře paní Hanou Jirkalovou. Mezi námi totiž ve Čtenáři asi půl roku působila ještě jiná šéfredaktorka. Podporou v praktických záležitostech mi pak byla zejména redaktorka Olga Vašková. Děkuji jí za to dodnes.
Výhodou naopak bylo poměrně čerstvě dokončené studium, nadšení a spousta nápadů. Ty hned na začátku podpořila moje první „Seč“ (konference Knihovny současnosti), a dál už to nějak jelo. Nikdy nezapomenu na první oslovované autory, dodnes jsem jim vděčná, že mi vyšli vstříc. Přece jen „otravovat“ ihned kapacity oboru nebylo jednoduché, ale knihovníci mi svým jednáním vždy dodali odvahy, že to nějak snad zvládnu. Byla to například Zlata Houšková, Vít Richter, Karel Sosna, Jiří Polišenský, ale mnozí a mnozí další!
Časopis Čtenář přináší nejen odborné texty a informace o současném stavu knihovnictví a knihoven, ale také seznamuje knihovníky s trendy a perspektivami dalšího rozvoje knihovnictví, s knihovnictvím v zahraničí. Jak se vám daří v přesných termínech získávat materiál každý měsíc?
To je přece redakční tajemství! Ale vážně, musí se přemýšlet hodně dopředu, což je dlouhodobě sice trochu náročné (popírá to doporučované „žijte přítomností“), ale jinak to nejde. V létě žít podzimem, v zimě pomalu jarem. I paní Jirkalová říkala, že v redakci musí být vždy jedno „posmrtné“ číslo (třeba kdyby si zlomila nohu). No a já se toho držím... A vděčím potom zejména autorům, že termíny dodržují, že chápou, že by mohli způsobit nějakou nepříjemnost, že pochopí, když jejich materiál s trvalou hodnotou odsuneme kvůli jinému aktuálnějšímu nebo kvůli rozsahu a skladbě čísla. Děkuji jim za to!
Redakční radě pak vděčím za náměty, postřehy, informace. Pokud je šéfredaktor zároveň autor, editor, korektor, řeší praktické věci ohledně časopisu, nemůže být při striktním měsíčním harmonogramu úplně všude. Určitě o tom ale víte své.
Grafická stránka je u každého periodika důležitá, upoutá a osloví i potenciální čtenáře. Je proto náročné zvolit „tvář“ časopisu. Radíte se s odborníky?
Máme svoji grafičku Kateřinu Bobkovou. Je to profesionálka, jsem za ni neskutečně ráda a nikdy bych se nechtěla dostat do situace, kdy bychom si grafiku řešili svépomocí. Myslím si, že by to bylo hodně na úkor kvality a že by si to Čtenář v 21. století nezasloužil. Na změnách se s grafičkou domlouváme, vychází nám ve všem vstříc. Snažíme se sledovat i jiné časopisy „zvenku“ a některé trendy následovat.
Jste v kontaktu s redakcemi zahraničních knihovnických periodik? Kde hledáte inspiraci, např. pro změnu rubrik, zařazení nových témat?
Se zahraničními redakcemi zatím nikoliv, s českými částečně. Je otázka, jak moc jsme spolupracovníci, jak moc konkurence. Myslím, že to řešíme všichni. Snažíme se to vyvážit a snad se to daří, ale nemohu mluvit za ostatní. Inspiraci hledám zejména na konferencích, seminářích, v knihovnách samotných, ale samozřejmě i na internetu.
Časopis Čtenář vychází i v elektronické podobě. Jak se změnila práce redakce? Ovlivňují obě formy časopisu přístup čtenářů, projevilo se to na zájmu o tištěnou formu? Jaký je váš názor na koexistenci obou variant?
Práce se změnila tím, že jí přibylo. V současnosti máme elektronickou verzi nastavenou jako „bonus“ pro předplatitele k té tištěné. Pro širokou veřejnost uvolňujeme články půl roku po vydání čísla, starší články jsou už samozřejmě přístupné všem. Navzájem se tyto verze v dané podobě tedy příliš neohrožují. Otázka je, jak to bude dál, což nyní intenzivněji řešíme. Za tištěnou verzi Čtenáře budu vždy bojovat, zároveň si ale myslím, že bychom měli různými metodami vyjít vstříc i čtenářům on-line obsahu. Doba si to žádá. Nebudu zastírat, že to je i otázka financí, personálních kapacit apod.
Ráda píšete, nejen do knihovnického tisku. Máte svůj blog (Blog.iDnes.cz), externě přispíváte do elektronického časopisu Femina. Můžete nám tyto aktivity přiblížit?
Blogem jsem si řešila jakýsi osobní přetlak, a hlavně potřebu sdílet postřehy o přečtených knihách. O těch jsem pak psala pro kulturní portál Kukátko.cz, kde jsem dva roky vedla příslušnou sekci. Bylo zajímavé spolupracovat s vydavateli, řešit recenzní výtisky a podobně. Femina to byla jiná kapitola. Chtěla jsem si zkusit takové to „typické psaní pro ženy“. I ono má totiž své zásady a pravidla. Navíc jsem se zde naučila opět něco z redaktořiny. A hlavně také psát „na povel“, automaticky: téma, titulek, perex, mezititulky, přímá výpověď… Myslím si ale, že dlouhodobě se do takového magazínu psát nedá. Věnovala jsem se tomu také dva roky.
V současnosti působím na portálu psychologie.cz (asi také tvůrčí přetlak) a v agentuře Mám talent, pro kterou dělám seriál o literárních kavárnách a posudky na rukopisy začínajících autorů. Je super, že mnohé z toho se mi nějakým způsobem vrací zpět ve Čtenáři: kontakty, náměty, zkušenosti s redakční prací. Možná to je ten slavný multitasking! No a doháním tím zkrátka to, že nemám vystudovanou žurnalistiku ani bohemistiku. Vždy je totiž od koho se učit.
Možná někteří knihovníci nevědí, že jste získala ocenění Žena regionu ve Středočeském kraji. Ve svém volném čase jste knihovnicí v Obecní knihovně v Žilině u Kladna. Jsou to dobré zkušenosti pro šéfredaktorku knihovnického periodika?
Obecní knihovnu vedu v obci, kde bydlím, pátým rokem. Převzala jsem ji v docela zanedbaném stavu a stále ještě vše nemám hotovo, jak bych chtěla. Ale to je zkrátka o čase. Už ho moc nezbývá. Pro Čtenáře to byla jistá „facka“ v tom, že si člověk uvědomí, co se skutečně někdy na úrovni venkovských knihoven řeší, pokud se něco řeší. Začala jsem více chápat, proč nás některé knihovny zkrátka nikdy odebírat nebudou. Ale nevzdáváme to. Na druhou stranu je to ohromná úcta k těm knihovnám, kde se daří. Kde se zajímají. Proto jsem moc ráda, že i o takových knihovnách píšeme a chtěla bych, aby takových článků bylo jen a jen více.
Doznívá doba dovolených a tak se zeptám na místo (pokud prozradíte), kde se vám líbilo, nebo kam byste se chtěla vrátit.
Poslední zážitky doznívají z Uherského Hradiště, stihli jsme část Letní filmové školy, uchvátilo mě zdejší Slovácké muzeum a také jsem konečně, i když jen zvenku, viděla na vlastní oči Knihovnu Bedřicha Beneše Buchlovana. Tam bych se vrátit určitě ještě chtěla.
Nesmíme vynechat četbu. Preferujete čtečku nebo klasickou knihu? A, jak jinak, jaký název má vaše právě rozečtená kniha?
Čtečku nemám, jsem v tomto ohledu staromilec a hlavně ke knihám pořád čuchám – prý je to i nějaká úchylka. Rozečtené knihy mám tři: Neměnnost leopardích skvrn (Kristopher Jansma), Dickensovy Nadějné vyhlídky a O psaní od Alexandry Berkové. Snažím se vstřebávat nové tituly, vracet se ke klasice, která mi unikla, a proniknout do tvůrčího psaní. Baví mě, když se věci prolínají.
Děkuji za rozhovor.
Jana Nejezchlebová
NEJEZCHLEBOVÁ, Jana. Rozhovor s Lenkou Šimkovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2015, 29(3) [cit. 2025-04-05]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-lenkou-simkovou
/*
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|