Rozhovor s Mgr. Helenou Šlesingerovou

Vydáno: 2017-03-10 (All day)
V rubrice: Proměny českého knihovnictví
Autor: Jana Nejezchlebová

V roce 2013 jsme otevřeli novou rubriku Dvacet let českého knihovnictví. V rozhovorech s osobnostmi oboru pokračujeme v 31. ročníku časopisu pod názvem rubriky Proměny českého knihovnictví. S ředitelkou Knihovny města Plzně se zamýšlíme nad vývojem dětského čtenářství a dětských oddělení veřejných knihoven.

Paní ředitelko, působila jste jako metodička pro práci s dětmi a mládeží a dlouhá léta jste byla vedoucí Ústřední knihovny pro děti a mládež Knihovny města Plzně. Když se ohlédnete na toto období, jaká byla práce s dětskými čtenáři a se školami?

Když jsem v červenci 1986 (hned následující den po promoci) nastoupila do městské knihovny, pochopitelně bylo všechno jiné, počínaje otevírací dobou pro děti a konče doporučenou četbou. Žádné technologie, jenom nástěnka, nůžky a barevné papíry. Cedule jsme si psali ručně, texty a obrázky vystřihovali z odepsaných Mateřídoušek a Sluníček, tematicky je třídili a shromažďovali do zásoby. Knihovna měla tehdy 6 465 dětských čtenářů, kteří v tom roce uskutečnili 176 813 výpůjček. Dnes evidujeme o 2 tisíce dětí a 75 tisíc výpůjček ročně méně, zato děláme sedmkrát tolik akcí. V roce 2016 jsme jich pro děti realizovali 1 690. V osmdesátých letech v Plzni fungoval systém Mládež a kultura, který ukládal kulturním institucím a školám vzájemnou spolupráci. Například stanovoval, kolikrát v kterém ročníku musí třída knihovnu navštívit. K tomu jsme měli zpracované informační lekce s pomůckami a diapozitivy. Děti povinně četly, učitelky povinně chodily, mnohé z nich ale knihovnice jen s maturitou nepokládaly za rovnocenné partnerky. V devadesátých letech potom najednou nikdo nic nemusel. Některé školy zrušily školní četbu, odpadly děti, které už nemusely číst.

Měnil se přístup knihovny-knihovníků ke čtenářům, způsob práce s nimi a vztah dětí ke knihovně? Myslím, zda byly změny tak rychlé a výrazné jako v ostatních knihovnických činnostech a procesech.

Trvalo dlouho přesvědčit některé konzervativní kolegyně, že kulturní a vzdělávací aktivity taky patří k činnosti knihovny. Nebo že smyslem naší práce je služba čtenářům, a ne knihovní řád. Teď už s dětmi v nějaké míře pracujeme de facto všichni. Dřív děti rády v knihovně vystřihovaly, soutěžily, bavily je i dlouhé vědomostní kvízy. Dneska nemají trpělivost a čas. Otázky musí být snadné a krátké. Knihy tenké. Jedna sotva odrostlá studentka potřebovala Shakespearova Romea a Julii, při pohledu na knižní svazek jí ale dílo připadlo moc velké. „To já si půjčím jenom Romea,“ vyhrkla v Ústřední knihovně pro děti a mládež… S nástupem informačních technologií děti pochopitelně nemají problém. Materiály na referát si stáhnou z internetu, stránku z knížky si případně k tomu ofotí mobilem. Na internet k nám ale chodí už jen ty ze sociálně slabých rodin.

Jak výrazně změnily práci s dětskými čtenáři technologie, vliv médií a změny ve společnosti?

Na to by byla dlouhá odpověď. Technologie ledacos zrychlily. Přibývá autorů a knih, ale ubývá čtenářů. Přibývá hluku, podnětů, málo hodnotných informací, co rozptylují pozornost, zhoršují schopnost čtení. Děti hodiny tráví u počítačů, v té virtuální realitě, každý však sedí u obrazovky sám. Už se tak dívají i na televizi. Samy. Knihovny hledají nové cesty, aby jim takzvaně neujel vlak. Možná je ale důležité zpomalit, vrátit se k sobě, k příběhům, obyčejně si spolu číst.

Čtenářská a informační gramotnost dětí. Jaký je přístup knihovníků – vnímají je jako oddělené „aktivity“, formy vzdělávání nebo jde o propojené a navzájem se ovlivňující metody práce s dětskými čtenáři?

Dnešní člověk, má-li být úspěšný, se neobejde bez čtenářské, ale ani bez informační gramotnosti. Na jedné straně je navíc potřebná empatie při četbě literárního díla, na druhé aktivní uživatelský přístup. Nejde o úplně oddělené oblasti. Některé výzkumy prý dokazují, že používání počítače v rozumné míře může vést u dětí k potřebě přečíst si knížku a vzdělávat se. V praxi knihoven to bude (podle roku narození knihovníků a knihovnic) různé.

Od roku 2011 jste předsedkyní Klubu dětských knihoven SKIP ČR. Jak byl Klub dětských knihoven přijímán knihovníky, změnil se přístup knihoven během roků jeho působení? Zapojuje se většina dětských oddělení veřejných knihoven do projektů a celostátních aktivit?

My všude uvádíme, že Klub dětských knihoven je „největší a nejaktivnější sekcí Svazu knihovníků a informačních pracovníků“. Podle databáze má 378 členů! Zní to formálně, ale jeho potřeba opravdu kdysi vyšla zdola. Základem se stali členové bývalého meziresortního aktivu pro práci s dětmi a mládeží, který působil při Národní knihovně. Sama Národní knihovna nikdy neměla dětské uživatele, proto se ani nezabývala metodikou a tuhle roli převzal SKIP. Domluvili jsme to v červenci 1994 na 2. knihovnickém týdnu v Sobotce, v říjnu toho roku se potom v Hradci Králové konala ustavující schůzka. Většina z třiadvaceti zákládajících členek je dnes už v penzi. Byla mezi nimi Zlata Houšková, Božena Blažková z Pardubic, Eva Kordová z Turnova, „Matka Andersenka“ Mirka Čápová z Uherského Hradiště.

Cíle klubu se od té doby vůbec nezměnily. Od počátku jsme chtěli podporovat spolupráci se školami, udělat z knihoven místo trávení volného času dětí, rozvíjet nové formy práce, odborně vzdělávat knihovníky dětských oddělení, vytvořit sbírku materiálů a nápadů, kterou by mohli využívat všichni. První databanka v Pardubicích byla z papíru. Hltali jsme moderní interaktivní metody, třeba z programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, a vzájemně jsme je sdíleli. Museli jsme. S počítači se teprve začínalo. V západních Čechách například koloval takzvaný „Oběžný dopis“, obálka od knihovny ke knihovně, do které každý adresát přidal své produkty a poslal dál. Trvalo čtvrt roku, než oběhla. Dneska je díky technologiím všechno tak jednoduché! Občas si někdo z mladých kolegů myslí, že objevil Ameriku, že jeho knihovna je „nejlepší v republice“… Neví, že všechno už jsme dělali. Že stárnout v knihovně neznamená mít vrásky v obličeji, ale postupně ztrácet energii v aktivitách, které se opakují. Členové KDK patří k těm aktivním knihovníkům. Z českých veřejných knihoven se ale celostátních projektů bohužel pravidelně účastní jen asi stovka.

Pracují aktivně regionální klubka KDK? Mají vliv na rozmanitost a kvalitu práce s dětskými čtenáři?

Klub dětských knihoven má v regionech 12 klubek, mezi nimi jsou ale velké rozdíly. Samozřejmě záleží na lidech, roli však hrají i jiné faktory. Není jedno, kolik je v té které oblasti měst, jak jsou velká a jak od sebe vzdálená. V některých regionech mívala dobrou tradici krajská metodika, je tam více měst střední velikosti, zatímco jinde tradice setkávání chybí. Dobrým příkladem může být klubko Severní Morava. Víc než osm desítek členů snadno obsadí jakoukoliv aktivitu. Jsou šikovní a mají energii, víc hlav víc ví. Naproti tomu v severních, jižních nebo západních Čechách bojují s únavou malých knihoven. Knihovnice nemá kdo zastoupit, nedostávají peníze na cesty, proto se nikdy nezúčastňují výjezdních vzdělávacích seminářů. Nemohou se tam potom ale ani dobíjet. Předsedkyně klubka z velké knihovny na sebe může vzít „regionální funkci“, zatímco předsedkyně z malé knihovny pracuje na principu kamarádské výměny zkušeností. Někomu chybí podpora kolegů nebo vedení. Někoho drtí přemíra akcí, informací a výzev. Občas některá předsedkyně klubka najednou přestane v obraně odpovídat na e-maily… Dnes už to chápu. Každý z nás dělá, co může. A členky Klubu dětských knihoven v první linii dělají vždycky něco navíc.

Co připravuje KDK pro rok 2017? Jaké má cíle v nejbližších letech?

Tohle chce od nás každoročně vědět Roman Giebisch pro velký SKIP a já jsem každoročně na rozpacích, že je to vlastně pořád stejné. Ale je. Právě připravujeme už 17. ročník Noci s Andersenem se Čtyřlístkem, 6. řádný ročník přehlídky knihovnických programů OKNA, tentokrát v Uherském Hradišti, probíhá 6. ročník soutěže Kamarádka knihovna, děti hlasují v 24. ročníku ankety SUK… A na březen chystáme vyhlášení 11. ročníku projektu Kde končí svět. Motivační text pro knihovny budu teprve psát. Už jsme se ale na „mozkovém trustu“ domluvili na jeho tematickém zaměření. Zvířata. Téma bude jako vždy široce rozkročené – od zvířat, fantastických zvířat až po zvířata v nás.

Chtěla byste přiblížit některý konkrétní projekt KDK?

Podle mě velký potenciál do budoucna má celostátní soutěžní přehlídka knihovnických besed a pořadů OKNA (O KNihovnických Aktivitách). Už podle názvu symbolicky otvírá okna novým možnostem práce s dětským čtenářem. Knihovnice mohou přihlásit svůj „zajímavý a originální“ program na dané téma a pak ho prezentovat před kolegy-diváky živě s dětmi a v reálném čase. K projektu jsme se inspirovali na Slovensku, původním vzorem nám byla přehlídka „Prešov číta rád“, kde si to jako první vyzkoušela Iveta Novotná z Městské knihovny Chrudim. Ze strany soutěžících chce účast pochopitelně velkou odvahu a na jevišti i v hledišti se to neobejde bez emocí. Zážitek mají rozhodně všichni. Jeden si zapíše nové aktivity, druhý nové knihy. Třetí si uvědomí, jak při besedě rychle utíká čas a že se při ní skoro nic nestihne. Další třeba, co nastane, když mladý hezký knihovník dostane třídu dospívajících dívek, anebo když se program plný interaktivních činností nešťastně potká s pasivními žáky. Vnější proměnné hrají obrovskou roli. Zlepšujeme si při tom lektorské dovednosti a učíme se i těm didaktickým. Mnozí soutěžící například mívají problém s určením cílů besedy. Měli by si stanovit, čeho chtějí programem dosáhnout, a k tomu použít vhodné prostředky. Jimi zvolené, i když moc pěkné, aktivity však často s cílem vůbec nesouvisejí a cíl je mnohdy velmi vágní – rozvoj čtenářství, seznámení s knihou…

Letošní přehlídka se uskuteční ve dnech 25. - 26. dubna 2017 v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti a bude zaměřena na žáky 2. stupně základní školy, na téma „Pravé hrdinství není v rukou, ale v srdci a v hlavě“. Už se moc těším na hrdiny!

Děkuji za rozhovor
Jana Nejezchlebová

Mgr. Helena Šlesingerová (nar. 1963 v Plzni) absolvovala Pedagogickou fakultu v Plzni a hned po promoci v roce 1986 nastoupila do Knihovny města Plzně. V letech 1986 až 1991 pracovala jako metodička pro práci s dětmi a mládeží a v Ústřední knihovně pro děti a mládež, od roku 1992 byla vedoucí tohoto úseku práce. Od roku 1990 je členkou SKIP, od roku 1994 členkou odborné sekce Klubu dětských knihoven a jeho ústředního orgánu tzv. „mozkového trustu“. Je autorkou celostátního velmi úspěšného projektu „Kde končí svět“ a na Pražském hradě byla jako první knihovnice pasována na rytířku řádu Krásného slova (2001). Podílí se na práci Kruhu přátel knižní kultury, sdružení Pro libris, působí jako redaktorka literárního měsíčníku Plzeňský literární život (od roku 2002) a spolupracuje s dalšími časopisy. Píše básně a drobnou publicistiku, je členkou Obce spisovatelů a Střediska západočeských spisovatelů v Plzni. Pod jejím vedením patří Knihovna města Plzně k moderním knihovnám, které přináší svým návštěvníkům a uživatelům stále nové služby, podporují čtení a čtenářství, vztah ke knize. Knihovna města Plzně je přední kulturní a vzdělávací institucí ve městě.

Zdroj: Slovník českých knihovníků

NEJEZCHLEBOVÁ, Jana. Rozhovor s Mgr. Helenou Šlesingerovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2017, 31(1) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-mgr-helenou-slesingerovou

Verze pro tisk