Rozhovor s Mgr. Milenou Kodýmovou

Vydáno: 2015-11-10 (All day)
V rubrice: Dvacet let českého knihovnictví
Autor: Jana Nejezchlebová

V současné době jste vedoucí Pravdovy knihovny v Jarošově nad Nežárkou. Ale pojďte se se mnou prosím vrátit na cestu, kterou jste v knihovnictví prošla. Absolvovala jste katedru knihovnictví a vědeckých informací na FF UK v Praze. Připravila vás škola dobře pro praxi? Jaké byly knihovny, do kterých jste nastoupila?

Vedení obecní knihovny jsem převzala ještě jako studentka střední všeobecně vzdělávací školy, do profesionální jindřichohradecké knihovny jsem nastoupila hned po maturitě na střední knihovnické škole. Vysokou školu jsem vystudovala při zaměstnání. Upřímně musím přiznat, že pro praxi mě velmi dobře připravila střední škola a tehdejší vysokoškolské studium moji odbornost už bohužel dále nerozvinulo.

Obecní knihovna byla v době, kdy jsem ji převzala, pouze klasickou půjčovnou, takže skýtala ideální prostor pro moje tehdejší nadšení rozvíjet její činnost a měnit věci k lepšímu. K tomu pak pomohla i skutečnost, že jsem si později doplnila odborné vzdělání a zároveň mohla pracovat v dobře fungující profesionální knihovně, ve které jsem postupně působila na všech pracovních pozicích a získala tak potřebné zkušenosti a přehled.

V letech 1991–2006 jste byla ředitelkou Městské knihovny v Jindřichově Hradci. S jakými problémy jste se v té době nejvíce potýkala? Co vám na knihovnictví v těchto letech vadilo, bránilo v rozvoji knihoven nebo naopak.

To byla vskutku revoluční doba, když jsem dosedla na ředitelskou židli, aniž bych to měla kdy v úmyslu! Ale život je holt takový. V té době se do knihoven vehementně drala automatizace, v těsném závěsu internet. Pro dnešní mladé kolegy tak samozřejmá věc, ale pro nás „papírové“ knihovníky velká výzva. A do toho navíc ještě snaha okresních úřadů vyvazovat se z povinností vůči knihovnickým systémům a mnohdy velmi obtížný přechod okresních knihoven pod správu měst. To se  bohužel týkalo i naší knihovny jindřichohradecké. Město se bránilo knihovnu převzít, a když se to nakonec stalo nezbytností, stálo nás velké úsilí zachovat její dosavadní působení ve stejném rozsahu. Po zdárném překonání těchto problémů nastal další, pro existenci knihovny neméně důležitý. Bylo třeba nalézt pro ni jiné prostory, protože byla umístěna v budově okresního muzea, které mělo ambici celý areál výrazně rekonstruovat, a knihovna mu v jeho rozletu překážela.

Městskou knihovnu jste zrekonstruovala ve své funkci ředitelky a zmodernizovala jste nejen interiéry a exteriéry knihovny, ale také služby a přístup knihovny k uživatelům. Jak na toto náročné období vzpomínáte?

Já samozřejmě knihovnu nerekonstruovala, jen jsem neúnavně svého zřizovatele, v té době již Město Jindřichův Hradec, přesvědčovala o tom, že je nezbytné najít odpovídající prostory. Paradoxně v tom pomohl i tlak vedení muzea na to, aby se našlo rychlé řešení. Volba nakonec padla na uvolněné prostory v bývalé štábní budově vyklizených kasáren. A začal další boj, tentokrát o výši finančních prostředků potřebných na rekonstrukci budovy i na nové vybavení pracovišť. Myslím, že se nám v té době podařilo vybojovat maximum možného, a tak jsme mohli v říjnu 2001, symbolicky v Týdnu knihoven, slavnostně zahájit provoz v nových prostorách.

Nikdy ve své kariéře jste se však nestarala pouze o svou knihovnu, ale zajímalo Vás knihovnictví, tedy knihovny a knihovníci, jejich problémy a hledání řešení. Pracovala jste jako členka SKIP a dlouhá léta jako vedoucí sekce veřejných knihoven. O co jste se v sekci snažili?

Já jsem bytostně přesvědčena o nezbytnosti symbiózy knihoven jako kulturních zařízení a Svazu knihovníků a informačních pracovníků jako profesního spolku. Jenom tak je zaručena existence i další rozvoj knihoven a zdokonalování profese, zvyšování její prestiže ve společnosti. Vždyť to všechno musí dělat lidé, kteří v knihovnách pracují, a není jim lhostejný profesní růst. Zapálení odborníci, kteří stále hledají nové cesty. Chtěla jsem k nim patřit, chtěla jsem být platná. Proto jsem také kývla na převzetí funkce předsedkyně sekce VK SKIP, protože v ní byli lidé, kterým o něco šlo. Problémů k řešení bylo spousta, potřebou nového knihovního zákona počínaje přes oslovování poslanců a senátorů, že si knihovny zaslouží jejich pozornost a pomoc v době reálného ohrožení, a přesvědčováním samosprávy jako nového zřizovatele drtivé většiny knihoven o jejich prospěšnosti konče. Díky svým zkušenostem z práce metodičky jsem také otevřela problematiku zvýšení úrovně venkovských knihoven a získala pro ni většinu tehdejších členů sekce VK.

Navázala jste spolupráci se Spolkem pro ochranu venkova a Vaší prací a úsilím se podařilo prosadit jako jedno z kritérií pro udělování ocenění i hodnocení místní knihovny. Pro knihovny to byl velmi významný krok k jejich uznání, respektování v městech a obcích. Uveďte k tomu prosím více podrobností.

K tomu mimo výše napsanému přispěla i skutečnost, že jsem kromě profesionálního působení byla (a stále jsem) dlouholetou dobrovolnou knihovnicí v místě svého bydliště. Objevila jsem existenci Spolku pro obnovu venkova, seznámila se s jeho snažením a zjistila, že se na venkovské knihovny v jeho programu zapomnělo. Vnímala jsem to jako velkou výzvu i příležitost, jak pomoci malým knihovnám i knihovnické profesi samotné. A když jsem objevila i existenci soutěže Vesnice roku, byl již jenom krůček k tomu navázat kontakt s vedením spolku. Náš návrh rozšířit kritéria soutěže o hodnocení knihoven v obcích byl přijat stejně jako začlenění knihovníků do hodnotících komisí v krajských kolech i v kole celostátním a od roku 2000 je to už samozřejmostí. Tak říkajíc z lůna této soutěže povstala i obnovená soutěž profesní nazvaná Knihovna roku. Z krajských kol soutěže Vesnice roku byly nominovány nejlepší knihovny do celostátního kola soutěže Knihovna roku. První tři roky probíhala soutěž v gesci SKIP, od roku 2003 titul Knihovna roku uděluje Ministerstvo kultury ČR.

Jak vznikl projekt, dnes již téměř tradiční, hodnotit venkovské knihovny a prezentovat jejich činnost formou několikadenního setkání pod názvem Co venkovské knihovny umějí a mohou? A následně další projekt zdůrazňující význam a přínos knihoven pro veřejnost pod názvem Knihovna – informační centrum obce? I u těchto aktivit jste stála na začátku i při jejich rozvoji a prosazování do života – vzpomínáte si?

Nápad organizovat taková setkání se zrodil při cestě celostátní hodnotící komise soutěže Knihovna roku 2004. Po skončení prohlídky objektu, ve kterém sídlí knihovna v Sedlnicích v Moravskoslezském kraji, jsem při odjezdu konstatovala svým kolegům, že tam mají úžasný prostor a že by bylo hřích jej nevyužít pro celostátní setkání venkovských knihovníků. Nápad se ujal, a když se rok s rokem sešel, historicky první takové setkání se v Sednicích opravdu uskutečnilo. Od té doby se konají každý rok, vždy v knihovně, která získala titul Knihovna roku v předminulém roce. Tato praxe se velmi osvědčila, protože kandidáti na organizaci tohoto setkání mají rok po získání titulu příležitost přijet se prezentovat ke svým předchůdcům a získat inspiraci „jak na to“. Velkou zásluhu na věhlasu této akce a její velké oblíbenosti má kromě organizátorů v místě také kolegyně Daniela Wimmerová, která v zastoupení našeho profesního spolku nese tíhu starostí o zdárný průběh akce i zajímavý program na svých bedrech už od druhého setkání v pořadí. Každoročně se nás z celé republiky sjíždí velká spousta a přidávají se i kolegové z okolí pořádající knihovny. Program je vždycky přínosný. Přispívá nejen k poznávání zajímavých míst, ale i nás všech navzájem. Z pravidelných účastníků jsou již dlouholetí přátelé, kteří se navzájem inspirují a na setkání se těší. Je radost poslouchat a vidět, co všechno se ve venkovských knihovnách dneska děje.

Projekt Knihovna – informační centrum obce podporoval rekvalifikaci zájemců o práci ve venkovských knihovnách. Byl úspěšně realizován ve dvou bězích u nás na jihu Čech a převážná většina absolventů v knihovnách pracuje dodnes. Pracovní příležitost tak získali lidé s menším zdravotním hendikepem, nezaměstnaní nebo matky hledající zaměstnání po mateřské dovolené. Konkrétně v naší knihovně to díky rekvalifikaci kolegy umožnilo otevřít knihovnu každý všední den vpodvečer, což její uživatelé kvitují s povděkem.

Vrátíme se do Vaší knihovny v Jarošově. Jaký je život vedoucí menší knihovny v obci? Co je pro prosazení knihovny v místě to nejdůležitější?

Vlastní iniciativa knihovníků a chuť do práce, jejich přirozená autorita v místě, nabídka zajímavých aktivit pro občany, vstřícnost k jejich potřebám – prostě obecné vědomí, že knihovna „je platná“. Pak je samozřejmě snazší vznášet požadavky. Ideální ovšem je, když zřizovatel sám uzná, že si knihovna změnu k lepšímu zaslouží. To se teď stalo i naší jarošovské knihovně. Právě probíhají stavební úpravy. Při zateplování budovy a výměně oken bylo rozhodnuto udělat i další změny, které přispějí k výraznému zlepšení interiéru knihovny. Nový kotel, nové osvětlení, úprava prostorových dispozic, renovace stávajícího nábytku a výroba nového, malování, nová podlahová krytina a celkové zpříjemnění vzhledu. To vše by mělo být hotovo do konce listopadu, aby bylo možné během prosince knihovnu připravit k opětovnému zahájení provozu. Stát by se tak mělo v neděli 10. ledna 2016, v den kdy knihovna oslaví své 130. narozeniny.

Ještě na závěr Vás požádám o stručné hodnocení současného knihovnictví.  Je rozvoj knihovnictví zejména v posledních letech a výrazná změna v přístupu k uživatelům z Vašeho pohledu dostatečný, nebo vidíte nějaké mezery, nedořešené problémy?

Tak tohle si opravdu netroufám. Jsem už přece jen 9 let „mimo hlavní proud“ a mohu mít zkreslenou představu. Přesto se mi zdá, že v poslední době jsou knihovny ve svých aktivitách stále více svazovány nejrůznějšími vyhláškami a omezeními, které brání iniciativě a spontánnímu naplňování jejich komunitní funkce. Při ostražitém sledování, jestli náhodou nepřestupujeme nějaká „důležitá“ ustanovení, nám zbývá stále méně času na čtenáře a návštěvníky akcí, pro které bychom tam měli být především. A ještě jedna věc mě trápí. Zdá se mi, že se (především velké) knihovny a SKIP od sebe vzdalují. Že mezi mladými kolegy, ale bohužel nejen mezi nimi, převládá nezájem zapojit se do činnosti SKIP a pomoci posouvat naši profesi dál. Vždyť přece o tom by to mělo být! A ne se nejdříve zajímat o to, jestli se mi členství ve SKIP vyplatí. Možná, ač bytostný optimista, to vidím zbytečně černě. Nechtěla bych ublížit těm, kterým na naší profesi záleží, kteří jsou na ni hrdí a hodně pro ni dělají. Ale mohlo (a mělo!) by jich být mnohem více. Pro mě osobně je čest, že do SKIP patřím, a stále ještě chci být své profesi něco platná alespoň v našem regionu. Venkovské knihovny v sobě mají velký potenciál, možná by stálo za to, aby jej SKIP využíval více.

Děkuji za rozhovor
Jana Nejezchlebová

Mgr. Milena Kodýmová (1949 Český Krumlov)

pracuje více než 40 let v obecní knihovně v Jarošově nad Nežárkou a zaměřením činnosti dosahuje přeměny venkovské knihovny v informační a komunitní centrum obce. V letech 1991 – 2006 pracovala jako profesionální a vysokoškolsky studovaná knihovnice ve funkci ředitelky Městské knihovny v Jindřichově Hradci. Zapojila se aktivně do práce Svazu knihovníků a informačních pracovníků, byla předsedkyní sekce veřejných knihoven SKIP a v letech 2000 – 2005 plnila funkci předsedkyně celostátní soutěže Knihovna roku v kategorii základní knihovna. V celostátní komisi soutěže Vesnice roku zastupovala Svaz knihovníků a informačních pracovníků. Zasloužila se o zařazení hodnocení úrovně knihoven přihlášených obcí do kritérií této soutěže i o účast knihovníků v komisích této soutěže na úrovni krajů. Byla také hlavním organizátorem prezentace knihoven na výstavě Země živitelka, kde díky nabídce Spolku pro obnovu venkova mohly knihovny seznámit širokou veřejnost se svou rozsáhlou a rozmanitou činností. Za přínos k rozvoji veřejných knihovnických a informačních služeb se zaměřením na knihovny v malých obcích získala v roce 2003 cenu MK ČR v kategorii informační počin. Při příležitosti 40. výročí SKIP ČR byla Mileně Kodýmové udělena Cena českých knihovníků.

NEJEZCHLEBOVÁ, Jana. Rozhovor s Mgr. Milenou Kodýmovou. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2015, 29(4) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-mgr-milenou-kodymovou

Verze pro tisk