Rozhovor s Vojtěchem Balíkem

Vydáno: 2013-09-23 (All day)
V rubrice: Dvacet let českého knihovnictví
Autor: Tomáš Gec

Kdy a na jaké pozici jste v Národní knihovně začal pracovat a jakým způsobem jste se k práci v ní vlastně dostal?

Už za studií jsem tak říkajíc zdomácněl v Klementinu jako uživatel; nejen pro tu literaturu, která byla často dostupná jen tam a nikde jinde, ale i pro ono jedinečné studijní prostředí a inspirující ovzduší, které tam tehdy přitahovalo tolik studentů i intelektuálů vůbec, a k tomu připočtěme velmi výhodnou a zároveň jaksi prestižní polohu přímo v srdci Prahy. V roce 1970 jsem na Filosofické fakultě University Karlovy absolvoval v oborech latina a francouzština a měl jsem to štěstí, že jsem poté mohl několik let pracovat v tehdejší Československé akademii věd na kritické edici díla Jana Amose Komenského, ba dokonce se i ucházet o kandidaturu věd. Pro tu práci jsem potřeboval množství materiálu, který byl dostupný opět hlavně v Klementinu, a tak se mi tehdy Státní knihovna s trochou nadsázky stala téměř paralelním pracovištěm. To jsem ještě netušil, že s ní co nevidět budu přímo spoután. Na jaře 1977 jsem odmítl podepsat tzv. Antichartu, z Akademie jsem byl nucen odejít a opět jsem měl štěstí; přátelé mě upozornili na právě uvolněné místo správce generálního katalogu Státní knihovny, který tehdy spadal pod oddělení jmenné katalogizace. Octl jsem se tak mimo svůj obor, kandidatura věd mi byla samozřejmě zamítnuta, ale já jsem se nijak moc degradován necítil. Osobně jsem měl Klementinum rád, a pak, knihovnictví viděné a prožívané ze „zákulisí“, natož z tak strategického uzlu, jakým je generální katalog, mě brzy zaujalo, dokonce jsem absolvoval knihovnický postgraduál, pracoval v oboru katalogizačních norem a pravidel, byl u zárodků automatizovaného systému. Na sklonku 80. let, po odchodu mé vedoucí do penze, jsem se stal vedoucím oddělení.

Když jste Národní knihovnu (dále NK) v roce 1990 přebíral, nenacházela se v utěšeném stavu. Jaké byly největší problémy, které jste po nástupu musel řešit?

O tom, že stav instituce byl přímo alarmující, vypovídal název výstavy, kterou jsme tehdy uspořádali: Kolaps. Anebo název dokumentárního filmu, který s podporou Mellonovy nadace natočili kolegové z USA: Pomalý oheň – tou metaforou měl být vykreslen pomalý, ale trvalý a zničující úpadek. Když vezmu jen to podstatné, téměř šestimilionový knihovní fond byl rozptýlen v několika někdy i hodiny vzdálených depozitářích, většinou hradech a zámcích, které byly pro uložení knížek – diplomaticky řečeno – nevhodné. Knihovník si dovede představit, jak asi ty knížky vypadaly. Přičemž nejméně deset procent z fondu už nebylo kam umístit a štosoval se v bednách: známé a všem na očích bylo využití velké studovny v ambitu Klementina pro tento účel (dnes Referenční centrum). V důsledku toho samozřejmě fungovaly bídně výpůjční služby, knihy byly často nedohledatelné, nedostupné, objednací lístky se vracely do půjčovny s poznámkou „v bednách“. Nelze přitom ovšem nezmínit samotný profil a obsah knihovního fondu, totiž vážné mezery hlavně v oblasti zahraniční literatury jako důsledek politických bariér i nedostatku peněz. A k tomu stav budov – většinou katastrofální, počínaje samotným Klementinem. Trpěly nejen knížky, ale i velká část zaměstnanců. To čtenáři ve studovnách na tom byli ještě relativně dobře. Technické vybavení bylo žalostné, moderní technologické postupy jenom ve stavu experimentu, výše platů ostudná. Není divu, že zaměstnanci byli za tohoto stavu málo motivováni, ba frustrováni, že hlavně ti kvalitnější odcházeli a že bylo velmi obtížné nahradit je jinými. Navíc, z hlediska řízení byla tehdejší Národní knihovna kolosem s nepřehlednou a nelogickou organizační strukturou, s nejasně vymezenými, nebo i duplicitními agendami, s neracionálními, těžkopádnými logistickými procesy.  

Pomáhal jste navazovat zpřetrhané vazby NK se zahraničím. Kdo Vám v této oblasti nejvíce pomohl a co osobně považujete ve vztahu k zahraničí za největší úspěch NK?

Je dobré připomenout, že i za starého režimu jakési kontakty tehdejší Státní knihovny se (západní) cizinou stále existovaly. Fungoval totiž omezený nákup, ale hlavně výměna publikací, případně i dary, a to ovšem prostřednictvím přímého kontaktu s kolegy na „druhé straně“. Mimochodem, tehdy se k nám touto cestou dostala většina české exilové produkce, a i když ovšem nakonec beze zbytku skončila ve zvláštním fondu, přesto už tady jednou byla a vědělo se o ní, ba stačilo se z ní po cestě linkou zpracování i něco přečíst. Tedy, o naší knihovně i jejích problémech se v zahraničí do určité míry vědělo, a snad i proto prakticky hned po politickém zlomu začala přicházet pomoc – v podobě kamionů s knihami, v podobě nabídek spolupráce v podpůrných a rozvojových projektech i v asociacích, a podobně. Z té řady nabídek pomoci a spolupráce – které bych ostatně dnes už všechny asi nedovedl vyjmenovat – zcela zásadně vyčnívá případ pomoci ze strany americké Mellonovy nadace, spolu s Pew Charitable Trust, při projektování, vybudování a uvedení do provozu dnes nám tak samozřejmé sítě CASLIN. Je to prof. Andrew Lass, který má nehynoucí zásluhu na zprostředkování té pomoci (za významného přispění ze strany prof. Richarda Quandta), přičemž zdůrazňoval význam kvalifikační a manažerské přípravy projektu, a také pro tuto přípravu získal prostředky a vhodné experty a mimo jiné založil tradici výročních školicích seminářů s mezinárodní účastí. Byl to tedy velký a úžasně podařený vklad, z kterého žijeme a rosteme dodnes; když mluvím v plurálu, myslím tím české (i slovenské!) knihovnictví vůbec. Kromě toho bych však přece jenom neměl pominout alespoň některé další případy pomoci a úspěšné spolupráce: např. na samotném začátku 90. let jsme byli se svou iniciativou v oblasti digitalizace vzácných dokumentů vlastně první, kdo spolupracoval s UNESCO při založení programu Paměť světa. Anebo v polovině 90. let jsme jako první z „východních“ zemí byli schopni vstoupit se svými bibliografickými daty do světové databáze OCLC.

Je možné srovnat, jak viděli zahraniční ředitelé národních knihoven NK na začátku devadesátých let a jak ji vnímali na závěr Vašeho působení?

Ta otázka míří spíše na ty ředitele. Ze svého hlediska mohu jen mluvit o tom, jak já jsem vnímal jejich postoj. Někteří o nás ovšem zpočátku nevěděli nic, resp. předpokládali na naší straně zanedbanost, nefunkčnost a nízkou kompetenci, někteří naopak byli informováni, zajímali se, nabízeli pomoc. Ostatně mezi řediteli zejména evropských národních knihoven je trvalý, dokonce jaksi institucionalizovaný styk, netrvalo tedy dlouho a vzájemný informační deficit se vyrovnal. Cítil jsem, že s postupem doby si nás zařadili na svou úroveň a stali jsme se plnohodnotnými partnery.

Vzhledem k tomu, že jste v NK pracoval již před listopadem 1989, jak jste postupoval při výběru spolupracovníků ve funkci ředitele? Volil jste jako jediné kritérium pouze odbornost a za minulostí jste se rozhodl udělat tlustou čáru, nebo jste se řídil i mírou angažování se v době minulého režimu (např. funkcí nebo členstvím v KSĆ)? Jak vidíte své tehdejší rozhodnutí s odstupem?

To je trochu citlivá otázka, ale jsem rád, že byla položena. Mohu tak totiž na úvod odpovědi zdůraznit, že to, jak NK vypadá a funguje dneska, je dílem těch kolegyň a kolegů, kteří přes všechno, o čem byla řeč výše, nezahořkli, ale dál pracovali pro „svou“ Národní knihovnu. Chci tím naznačit důležitost a hodnotu určitého osobního ztotožnění s institucí, kterou jsem se snažil zaměstnancům zdůrazňovat. Považuji za svůj úspěch, že jsem mezi těmi „nezahořklými“ dobře odhadl schopnosti a nasazení těch kolegů, které jsem si vybral do vrcholového vedení, i přes částečnou rozdílnost koncepcí. Úžasně se ve svých speciálních úkolech osvědčili a zanechali za sebou velké dílo. Nebudu je zde jmenovat, knihovnická komunita jistě ví, o kom je řeč. Tím vlastně odpovídám na otázku, co bylo pro mě kritériem výběru spolupracovníků: jistě na prvním místě odbornost, i když minulou politickou angažovanost dotyčného člověka jsem si vždy podržel v mysli a zvažoval, zda jeho současné nasazení je opravdové, či zda to není zase jen zištná loajalita jako dříve – ničím jiným členství v KSČ za minulého režimu podle mého názoru nemohlo být. Neříkám, že jsem se ve výsledku někdy nezklamal, ale v zásadě se mi tento postup vyplatil, a snad i některým dotyčným osobám pomohl. Mechanické politické čistky by byly možná z principu korektní, ale pro instituci, která je ze zásady apolitická, zničující.

Co Vy osobně považujete za svůj největší úspěch a naopak neúspěch ve funkci ředitele NK?

Má-li to být jen jedna položka, pak váhám s odpovědí. Snad ten již zmíněný projekt CASLIN a v souvislosti s tím úplná automatizace NK a vystavení databází? Nebo vybudování velké hostivařské pobočky a úplná rehabilitace, reorganizace a zpřístupnění šestimilionového knihovního fondu? Nebo značně pokročilá rehabilitace resp. rekonstrukce a vybavení Klementina? Ať se na Klementinum do dneška tradičně jakkoli hubuje, přece jenom to po roce 2000 byl už zcela jiný dům než v roce 1990. Jenom ten, kdo vidí do zákulisí správy tak ohromného památkového areálu a kdo zná ten neustálý zoufalý nedostatek peněz, může pochopit radost z takových prozaických věcí jako zavedení zcela nového topného systému, úplné vybavení komunikačními sítěmi, výměna oken, oprava velké části střech a fasád, otevření nových kanceláří a studoven … Neúspěch? Možná právě ta nedokončená rehabilitace a rekonstrukce Klementina a neuskutečněná koncepce budov – připojení paláce sousedícího s Klementinem, rekonstrukce a využití domu v Liliové ulici. Jenže k tomu byla velká nepřízeň zřizovatele, a moc málo peněz.

Při Vašem odvolání byl jako jeden z důvodů (často měněných) uváděn „nedostatek razance při rekonstrukci Klementina“. Jaké bylo vůbec původní zadání ze strany ministerstva ohledně vytvoření odpovídajícího sídla NK? Nakonec byla cesta rekonstrukce Klementina zvolena poté, co nebyl realizován projekt blobu J. Kaplického. Jak se díváte na zvolené řešení Vy?

Už jsem zmínil, že ve věci rekonstrukce Klementina a budoucí koncepce budov jsem se setkával s nepřízní vedení ministerstva. O nějakém zadání ze strany ministerstva ohledně vytvoření odpovídajícího sídla NK jsem nevěděl; možná měli něco na mysli (jak jsem později zjistil), ale zadání a provedení a podporu si asi nechávali pro jiného ředitele … Pokud jde o Kaplického blob, ponechávám stranou otázku jeho estetické hodnoty a funkčnosti a ptám se – a určitě nejenom já - na něco mnohem důležitějšího, totiž zda NK novou budovu vůbec potřebuje. Moje odpověď je, myslím, známá: nepotřebuje. Klementinum je ve standardní míře dostatečné prostorově i funkčně. Je-li tam dnes celkem slušně umístěno 2, 5 mil. jednotek fondu, je to v násobcích více než oněch cca 15 % fondu, o nichž se u velkých knihoven ví, že se tzv. otáčejí (tj. použijí alespoň 1x ročně). Skladovat i zbývající nehybný fond v centrální budově by byl neekonomický luxus a byli bychom v tom asi výjimkou. Pořád se vyplatí vozit třeba i denně knížky z 15 km vzdáleného depozitáře, pokud někdo o ně náhodou požádá, ostatně denní pendl mezi oběma objekty asi existuje tak jako tak. Jinak Klementinum dnes, zvláště po zavedení vzdálených internetových služeb (katalogy, objednávání, zpřístupňování digitálních kopií) nijak netrpí návalem návštěvníků resp. studovny ani zdaleka nejsou přeplněné. I tak je možno nenáročnými úpravami volných prostor současných více než 500 studijních míst posílit o další desítky i stovky. Připočtěme ještě nově získané prostory celého východního křídla po Státní technické knihovně. A pak, co se řeší tím, že NK bude místo ve dvou objektech (Klementinum, Hostivař) sídlit ve třech? Funkčně i ekonomicky to nedává smysl. Nové velké knihovny se všude stavějí proto, aby se vyřešil jejich rozptyl, ne naopak. Ale co je hlavní a podstatné: Klementinum, tedy Národní knihovna, má naprosto nenahraditelnou strategickou polohu uprostřed historického města, v blízkosti vzdělávacích institucí, o výjimečně dlouhé a hluboké tradici ani nemluvě. Z této situace těží jak barokní památka tím, že i po těch staletích přirozeně žije, a to vhodným a důstojným „národním“ posláním, které jí nebylo nějak dodatečně naroubováno, tak Národní knihovna, která zde má odedávna zcela přirozený domov, tak desítky tisíc uživatelů a návštěvníků, kteří většinou tuto jedinečnou polohu a atmosféru oceňují, tak v neposlední řadě i samotné město, jemuž Klementinum dobře slouží jako jedna z významných historických intelektuálních dominant, jež dává středu města smysl a ducha. To jsou hodnoty nadčasové, a s nadčasovým nadhledem je také třeba se na ten problém podívat. Mohly by toto všechno nahradit miliardy investované do výstavby nějaké sebeluxusnější budovy, třeba i vybavené úžasně sofistikovanou technologií?

Nyní jste již deset let v roli uživatele Národní knihovny. Jak ji vidíte z tohoto úhlu, případně kde vidíte prostor pro zlepšení? Udělal byste zpětně něco v roli ředitele NK jinak?

Jako uživatel NK se cítím velmi dobře. To je tím, abych si zažertoval, že do Klementina chodím číst knížky a ne proto, abych se trápil odpovědností za tu instituci. Z tohoto pohledu se asi lehčeji než kdo jiný přenáším přes obtíže či nepohodlí, které tam mohu zažít. Ano, představuji si pohodlnější studium starých tisků než v příšeří a na machoňovském nábytku, představuji si studovnu vědeckých pracovníků umístěnou dále od hluku a výfuků aut (v tomto případě opravdu nechápu rozhodnutí zrušit tak krásnou studovnu na tichém révovém nádvoří a místo ní umístit kantýnu se všemi česnekovými odéry s tím souvisejícími), ale to je pro mne jako, troufám si tvrdit, typického odborného uživatele NK druhotné – hlavně, že dobře funguje objednávání, služby, studovny…, a co je nejdůležitější, ve fondu většinou najdu to, co potřebuji. Zda bych zpětně udělal něco jinak? Ovšem, některé kroky bych jinak načasoval, někde bych byl důraznější, někde bych spíš ustoupil, ale protože jde i o personálie, nebudu konkrétní.

Jste nyní i členem dozorčí rady Knihovny Akademie věd. Jak vidíte z tohoto úhlu hlavní roli odborných knihoven (akademických, případně i ústředních odborných) do budoucna?

Myslím, že KNAV by mohla právě těmto knihovnám jít příkladem. Zůstává solidní tradiční knihovnou, ale přitom rozvíjí razantně moderní služby, hlavně tolik žádaný a potřebný digitální přístup, ať už do sekundárních, nebo primárních zdrojů. Jako badatel vždycky zdůrazňuji to, co od odborných knihoven očekávám především: aby měly k dispozici v co největší šíři fond svého profilu – jedno, zda klasicky, nebo digitálně. Knihovna sice s takzvaně přívětivými službami, ale bez odpovídajícího fondu, ztrácí svůj smysl.

Působíte rovněž jako vysokoškolský pedagog na Univerzitě Pardubice. Jaká je to zkušenost?

Mohu-li být osobní, vyučovat, to mě vždycky táhlo. Natož když to, co učím – četba a interpretace latinských filosofických textů – mě velmi zajímá (doufám, že i studenty ?). Ověřil jsem si onu starou pravdu, že vyučování je vhodný, ba žádoucí doplněk odborné práce.

Jaké knihy jste v poslední době četl?

Opět osobní otázka. Kromě svých oblíbených autorů, k nimž se notoricky vracím (např. Greene, Chesterton, Böll, Mauriac, z našich předválečný Jan Čep), jsem třeba nedávno prožíval dojemnou i otřesnou rodinnou historii lotyšské političky Sandry Kalniete živě popsanou v knížce V plesových střevíčkách sibiřským sněhem, anebo se zamýšlel nad osudem a postoji známých intelektuálů (včetně našeho Jana Patočky) v prostředí různých totalitních režimů při četbě knihy Ralfa Dahrendorfa Pokoušení nesvobody: intelektuálové v čase zkoušek. Mohu jen doporučit. A děkuji za otázky.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš Gec

PhDr. Vojtěch Balík (*1947) absolvoval na Filosofické fakultě UK v Praze v oborech latina – francouzština (1970) a získal doktorát filosofie v oboru antická literatura (1971). V letech 1970 – 1977 pracoval na kritické edici latinských spisů J. A. Komenského a připravoval se na vědeckou aspiranturu (Ústav pro jazyk český, později Pedagogický ústav Čs. akademie věd). Po vynuceném odchodu z Akademie věd (1977) působil jako správce generálního katalogu a později jako vedoucí oddělení jmenného zpracování a katalogů Státní knihovny ČSR (dnešní Národní knihovny). V letech 1983 – 1985 absolvoval na pražské Katedře vědeckých informací a knihovnictví postgraduální rekvalifikační studium oboru bibliografie – knihovnictví a odborně se zaměřoval zejména na oblast standardizace a reformy katalogizačních norem. Na jaře 1990 se po konkursu stal ředitelem Národní knihovny a působil v této funkci do poloviny roku 2004. Kromě řízení samotné Národní knihovny působil při budování československé knihovní sítě CASLIN a byl členem domácích i mezinárodních knihovnických výborů a asociací, publikoval řadu statí a zpráv zaměřených zejména na problematiku řízení knihoven. Od roku 2005 je vědeckým pracovníkem ve Filosofickém ústavu AV ČR, kde se vrátil k edici Komenského spisů a ke studiu a překladům filosofie 17. století. Příležitostně také publikuje v oboru knihovědy. Na Filosofické fakultě Univerzity Pardubice vede semináře latinské filosofické četby a interpretace.

GEC, Tomáš. Rozhovor s Vojtěchem Balíkem. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2013, 27(3) [cit. 2024-12-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rozhovor-s-vojtechem-balikem

Verze pro tisk