Roztěkaná v knihovně

Je poměrně obvyklé, že když autorovi či autorce vyjde kniha, obchází první týden dva knihkupectví a dívá se do regálů, jestli už je vystavená, ideálně samozřejmě někde u vstupu, v úhledném komínku, nápadně, na ráně. Když jsme v dubnu vydaly u nakladatelství Host s kolegyní a kamarádkou Janou naše vypiplané Roztěkané / Jak se žije ženám s ADHD, ještě jsme netušily, jaký poprask způsobí, a ten první týden jsme to měly stejně – posílaly jsme si fotky z různých knihkupeckých řetězců s obálkou Roztěkaných a napjatě jsme čekaly na reakce čtenářů a čtenářek. Asi měsíc po vydání jsem zamířila do knihovny. Byla tam! Ale jen v počítači. Šestnáct exemplářů v brněnských pobočkách bylo rozpůjčovaných a v rezervačním systému mi blikalo oznámení, že ve frontě přede mnou na knihu čekají čtyři lidé a že to potrvá. Nevadí, mám doma ještě nějaké autorské výtisky, stejně jsem se přišla jen pokochat z autorské marnivosti. Když už jsem byla v oddělení naučné literatury, nedalo mi to. Miluju oddíl 159.9. Taky ten s označením 316. A ještě občas zabrousím do 613. Odnesla jsem si stoh knih, nějakou nenásilnou komunikaci (ne, že bych ji ovládala), seberozvoj (ten se hodí vždycky), jógu (mám zdůrazňovat, že moje praxe je spíš nahodilá a moje ásany neumělé?) a veganskou výživu (pro motivaci, od vegetariánství k veganství přecházím už třináct let). Bylo jich sedm a sotva se mi vešly do batohu. 

Jsem roztěkaná a v mojí oblíbené Mahenově knihovně to zřejmě vědí. Představuji si počítač v řídicím centru knihovny, jak začne pískat vždycky, když si odnáším hromádku z oddílů 159.9, 316 a 613, takové výsměšné, ač digitální povykování to musí být. Ten počítač ví. Ví přesně, co se stane. Odnesu si plný batoh, naskládám knihy v dobré víře na hromádku vedle postele – a nic. Sotva je otevřu. Zítra! Zítra už ano! Jenomže ze zítřka je za týden a z týdne za měsíc. Počítač v řídicím centru se po měsíci rozbliká znovu: „Kubíčková už má zase doma stoh knih a už zase je nečte – a už zase jí musíme poslat upomínku!“ A pošle mi mail. Nejprve jemně varovný. Pak druhý, ten už je přísnější. Po pěti šesti týdnech naskládám hromádku knih do batohu a vypravím se na cestu opačným směrem, z ložnice do knihovny. Vrátím neotevřené knihy o seberozvoji a józe paní za pultem, trochu se při tom protáhnu, aby si myslela, že jsem ráno aspoň cvičila, minimálně toho psa hlavou dolů, zaplatím pokutu ve výši ročního členského příspěvku – a něco mi říká, ať jdu. Ať mířím domů. S prázdným batohem. Jenomže mně to nedá. Jdu mrknout nahoru do oddělení naučné literatury, jak si vedou Roztěkané a jen tak po očku, vážně dneska jenom po jednom jediném očku mrknu na sto padesát devět devítky a pár tři sta šestnáctek, možná na šest set třináctky nakouknu! A hele, v novinkách je Eisenstein a tuhle feministickou jsem nečetla, i když jsem o ní slyšela a děsně bych taky potřebovala nějakou ajurvédu a možná mrknout na ty neurodivergentní děti… Počítač v řídicím centru šílí, když mi dole u pultu naklikává paní knihovnice devět báječných titulů. Ví totiž, jaký bude jejich osud. A kolik mě to bude stát.

Jednu výhodu tenhle roztěkaný přístup ale přesto má. Knihy totiž vracím nepoškozené. Úplně ve stejném stavu, v jakém jsem si je půjčila…

Klára Kubíčková je novinářkou a spisovatelkou.