Rychlé čtení jako podpora osobní práce s informacemi

Část 2: Pojem rychlosti čtení. Pasivní a proaktivní způsoby čtení

Rychlé čtení

Techniky racionálního čtení souvisí v dnešní době nikoliv jen se čtenářskou gramotností, kterou postupně získáváme od raného školního věku, někdy již předškolního věku, ale dnes právě spolu i s gramotností informační, a částečně i digitální, neboť některé způsoby čtení elektronických dokumentů (často v tzv. režimu online), tedy např. elektronických časopisů nebo elektronických knih nás nutí k některým speciálním návykům pohybů očí v textu a ve zpracování obsahu. Takovým příkladem může být čtení textu s hypertextovými odkazy, u kterého je možno se zastavit v některém dalším pokračování. Hypertext je vůbec zajímavým fenoménem z hlediska více oborů, ať jde již o lingvistické aspekty nebo technologické výzvy.

Jedním z parametrů čtení, který bývá často indikátorem, který se dá dobře vyhodnocovat a rozvíjet teoriemi i praxí, je rychlost čtení.  Rychlost čtení je množství přečteného textu za časovou jednotku. Množství přečteného textu se uvádí ve stránkách, slovech, znacích. Nejčastěji se v současnosti rychlost čtení vyjadřuje ve slovech za minutu nebo ve znacích za minutu. Rychlost čtení je veličino dynamickou a je vhodné ji vidět v mnoha dalších souvislostech. Rychlost čtení je závislá nejen na schopnostech čtenáře a je tedy značně individuální, byť se dají prezentovat řady srovnávacích tabulek rychlostí čtení pro různé věkové i sociální skupiny. Zajímavý je také pohled přes různé druhy textu, přes čtenářské předlohy.

Rychlosti čtení z hlediska textu (podle W. ZIELKEHO, 1972 a 1988):

• Lehké čtení – 250 slov/min. – např. nenáročná zábavná četba, jednoduché novinové články, propagační tiskoviny bez odborných návodů.
• Normální čtení – 180 slov/min. – např. dlouhé novinové články, obchodní korespondence, pracovní sdělení a většina materiálů souvisejících s naší prací, populárně naučná literatura, beletrie.
• Pečlivé čtení – 135 slov/min. – odborné články s novými poznatky, pojednání z tematických oblastí, v nichž se příliš nevyznáme.
• Obtížné čtení – 75 slov/min. – texty s daty, čísly, vzorci, technické texty čtenáři vzdálené, cizojazyčné texty.
• Mimořádné čtení – nelze uvést průměr slov za minutu, jedná se např. o texty v cizím jazyce, který čtenář málo ovládá, nebo texty, které nám jsou úplně neznámé a vyžadují podrobnější studium.

Při rovnoměrném podílu prvních čtyř rychlostí čtení na celkovém čtení docházíme k průměru 160 slov/min.

Je vhodné si uvědomit, jaké jsou nedostatky tradičních metod čtení, aby bylo možné posléze nastavit možnosti rozvíjení lepších čtenářských metod, které vedou nejen k přirozeně vyšší (a „rozumné“) rychlosti čtení, ale i k lepšímu pochopení a zapamatování toho podstatného z textu. V zásadě jde tedy o odstranění řady zlozvyků při čtení a získání nových návyků, které se dají celkem dobře a poměrně rychle nacvičit a mají více efektů, např. i pro zlepšení vlastností pozornosti, zejména pak schopnosti soustředění pozornosti, anebo i pro paměťové schopnosti od velmi krátké zrakové paměti přes krátkodobou paměť a až po zlepšení dlouhodobé paměti.

Co může mít zpomalující a obecně negativní vlivy na proces čtení (PAPÍK, 1992)?

• Artikulace při čtení (fonetizace, vokalizace čtení), když to není nutné.
• Nevyužité zrakové rozpětí (zrakovým rozpětím je myšlena ta část textu, kterou vnímáme na jednou fixační zastávku, tzv. fixaci).
• Regresní pohyby při čtení (vracíme se příliš často na řádku, v odstavci, i když k tomu není důvod).
• Nesoustředěná pozornost při čtení.
• Necílovost, jistá bezcílnost čtení, také pasivní způsob čtení. To je charakteristické pro mnoho čtenářů. Není to tak malá chyba, jak by se na první pohled zdálo, neboť u věcných textů (např. odborných) si uvědomit nastavení cílů našeho čtení je velmi důležité ani ne z důvodu rychlosti čtení, jako spíše z důvodu kritického hodnocení textu.

Jistá bezcílnost čtení (a nejde teď o čtení, které nám umožňuje například jistou relaxaci, prožitky, emotivní obohacení, ale o čtení například běžných věcných textů typu odborných nebo novinářských) pak nastoluje často zbytečně pasivní přístupy při čtení, které je lepší nahrazovat proaktivnějšími způsoby.

Pasivní přístup se vyznačuje:

• vyčkáváním, až se text stane „zajímavým“, čtenářské schopnosti zůstávají nevyužity,
• malým soustředěním na proces čtení, čtenář je například roztěkaný, nedočítá text do konce,
• podstatné vztahy skladby textu unikají,
• nižší motivací dochází často k menšímu zapamatování čteného textu.

 Proaktivní přístup při čtení se vyznačuje:

• odlišováním podstatných údajů a poznatků od méně podstatných či dokonce nepodstatných, jde o identifikaci tzv. informačního jádra textu,
• sledováním kontextových vazeb, souvislostí, zaměřením se ne na jednotlivá slova, ale na větší textové celky, jde o hledání myšlenek v textu a jejich první vyhodnocování,
• sledováním určitého cíle čtení, čeho je možno dosáhnout přečtením daného textu, představami očekávaného poznatku,
• očekáváním, případně až předvídáním vedení výkladu textu, také údajů a nových poznatků nebo potvrzení nám již známých,
• je veden dialog mezi autorem textu a čtenářem, je vhodné se vcítit do myšlení autora (empatie je žádoucí), je možno také hovořit o prvcích tzv. kritického čtení, kdy s autorem souzníme i nesouhlasíme, text hodnotíme vnitřně i poznámkovým aparátem,
• pokládáním otázek a hledáním odpovědí v textu, a rovněž v našem přemýšlení o textu, umění pokládat otázky je důležité,
• nejsou-li odpovědi nalezeny, obrací se čtenář na jiný informační pramen, činí aktivní rozhodnutí pro případné čtení dalších pramenů apod.

Závěr pro 2. část

Naše čtení může být vždy o něco více aktivní, a pokud se o to cíleně snažíme, bývají i rychlosti čtení přirozeně vyšší a pochopení a zpracování obsahu efektivnější, a také máme větší pocitové uspokojení ze čteného. Je možno k případné nápravě přistupovat již pouhým uvědoměním si určitých zásad, např. výše uvedených, ale může se tak dosáhnout i určitými mírně nátlakovými, tréninkovými metodami, které však přes jistou náročnost jsou nakonec příjemné a mají za následek i zlepšení některých duševních schopností. Jde zejména o rozšíření zrakového rozpětí a snížení počtu fixací na řádku. Tato cvičení, která budou probrána v pokračování, mají původ již v dvacátých letech minulého století, a jsou esenciální z hlediska nácviku efektivnějšího formálního pohybu očí v textu. S přidáním účinných metod obsahových analýz textu pak jde o významné zlepšení naší práce s informacemi na osobní úrovni.

Literatura:

MISTRÍK, J. Rýchle čítanie. 2. vyd. Bratislava : Slov. ped. nakl. 1982. 118 s.
PAPÍK, R. Naučte se číst! Praha : Grada, 1992. s. 181. ISBN 80-85424-93-2.

PITKIN, W. B. The art of rapid reading. New York : McGraw-Hill, 1929. 233 s.

SMETÁČEK, V. Rychlost čtení a pochopení textu. Čtenář, 1972, roč. 24, č. 5, s. 171-173.
ZIELKE, Wolfgang. Čteme rychleji, čteme lépe. Překlad Jiří Loser a Jaroslav Fingl. Praha: Institut řízení, 1972. 180 s.

ZIELKE, Wolfgang. Jak číst rychleji a lépe. Překlad Jiří Loser a Jaroslav Fingl. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1988. 168 s.