Se Shakespearem v batohu

Na druhém stupni jsem se shodou nešťastných náhod stal součástí matematické třídy. To znamenalo, že se v mém rozvrhu začaly objevovat převážně hodiny zaměřené na zlomky, rovnice a další chladné struktury, které ze mě nakonec udělaly spisovatele. Všechny ty racionální a logické úkoly se na mě totiž podepsaly tak, že jsem podvědomě začal hledat jejich opak. Emoce, literaturu, drama.

Během těchto let jsem kvůli své zvýšené citlivosti zažil různé druhy výsměchu. Pamatuju si, jak na mě před budovou základní školy čekali žáci vyšších i nižších ročníků, aby mě cestou do školní jídelny mohli urážet, teatrálně u toho kroutit tělem a zvedat hlas do podivné fistule. Pamatuju si také, že jsem dlouho přemýšlel o způsobu, jak se tomuhle polednímu ponižování vyhnout, aniž bych se musel vzdát svých obědů. Nakonec mě ale nenapadlo nic jiného než neobědvat a nenápadně zmizet.

Jenže kam? Kde by se mohl schovat třináctiletý introvert? Procházel jsem se parkem a všiml si historické budovy, kterou jsem pravidelně míjel. Kdo je Othello, jsem nevěděl, ale to jméno mě uvnitř, ve světlé místnosti s regály knih zaujalo. Vyřídil jsem si tedy průkazku a výtisk si půjčil. 

Kdykoliv pak odbila poslední hodina, zadumaně jsem odcházel z šatny se Shakespearem v batohu. Povýšeně jsem si v duchu říkal, že na žádnou šikanu dneska nemám čas. Musím si dočíst svou tajnou anglickou tragédii. A pak si půjčit nějakou další, podobně intelektuální.

Bránil jsem se verši, kterým jsem nerozuměl, a chodil do historické budovy den co den, abych si koupil horkou čokoládu z automatu a přečetl dalších pár stránek. Byl to můj způsob, jak vzdorovat, ještě dřív než jsem se naučil kouřit. Knihovna mě tiše podporovala, stála při mně. A myslím, že právě díky ní jsem časem znovu začal chodit na obědy.

Jakub Stanjura je spisovatel, copywriter, editor a lektor.