Školní čtenářské kluby – spolupráce školy a knihovny

Vydáno: 2017-03-10 (All day)
V rubrice: Studie/články
Autor: Irena Poláková

Cílem příspěvku je představení projektu školních čtenářských klubů. Kluby podporují čtení, formou různých aktivit přibližují dětem svět knih, pomáhají nečtenářům najít cestu ke knize a radost z čtení a vyprávění. Seznamuje s jednotlivými kroky vedoucími k založení čtenářského klubu, s metodikou jeho organizace. Text doplňují praktické zkušenosti knihovníků z veřejných knihoven a mapa Center kolegiální podpory.

„Propojení knihovny a školy v projektu čtenářských klubů vidím přínosné pro obě strany. Pro mě jako knihovnici byla nejužitečnější dlouhodobá práce s malou skupinkou dětí.“
Radka Vojáčková, vedoucí klubu a knihovnice z Krajské vědecké knihovny Liberec

Čtenářské kluby

Čtenářské kluby již několik let nejsou jen pojmem, který známe z britských románů. Díky grantům ESF fungovalo v ČR v letech 2011-2014 dvacet tzv. školních čtenářských klubů, v nichž se scházely děti z prvního stupně se speciálními vzdělávacími potřebami. Navzdory obavám a počáteční skepsi se ukázalo, že jednoduše koncipovaný klub děti přitahuje a chodí do něj. Projekt „Školní čtenářské kluby – Brána ke vzdělávání“ inspiroval vznik i řady jiných klubů napříč republikou. MŠMT ČR vypsalo tzv. šablony, v jejichž rámci školy mohou zažádat o finanční podporu na zřízení čtenářského klubu.

V tomto školním roce se po roce a půl zdánlivé odmlky dočkal pokračování i výše zmiňovaný projekt Nové školy, o.p.s. Kromě čtenářských klubů pro I. stupeň (13 klubů v Praze) se jako velký experiment otevírá 27 klubů pro II. stupeň. (Jak se nám asi podaří zvládnout v odborné literatuře popisovanou čtenářskou krizi žáků při přechodu na I. a II. stupeň. Krizi, kterou mimochodem také sledujeme.)

Ve své podstatě jsou si všechny čtenářské kluby velmi podobné. Každý týden nabídnou dětem prostor pro utváření čtenářského společenství. V praxi by to neměl být kroužek s mnoha rozmanitými hříčkami a aktivitami, které děti sice zabaví, ale knih se dotýkají jen okrajově (čtenářské kluby se nejmenují čtenářské nadarmo). Čtenářský klub má být odpolední aktivita, kde je čtení, knihy, čtenáři v centru veškerého dění. V takovém klubu hrají zásadní roli knihy a ti, kteří do jejich světa žáky uvádějí. V případě školních čtenářských klubů to bývá pedagog a knihovník (případně jiný externí odborník). Oba mají svou specifickou a obtížně zastupitelnou roli.

Vedoucí čtenářského klubu – lodivod na (bouřlivých) vodách

Oba kluboví vedoucí úzce spolupracují. Společně plánují každé setkání, formulují čtenářské cíle schůzky, reflektují jejich naplnění. Usilují o to, aby žáci, kteří klub navštěvují, byli pokud možno titíž (cílem je, aby dítě setrvalo v klubu co nejdéle). Knihovník i pedagog díky malému počtu členů klubu (10-12 dětí) mohou průběžně sledovat čtenářský rozlet každého z nich a v případě potřeby intervenovat – nabídnout konkrétní knihu konkrétními dítěti, požádat o návštěvu speciálního pedagoga či jiného experta, poradit se s klubovými vedoucími z jiných klubů. Při pravidelné klubové práci je velmi brzy zřejmé, jak ta či která aktivita na děti působí.

„Spolupráce s učitelkou při klubech je důležitá v tom, že než poznám klubové děti blíž, dozvím se díky ní, jaké jsou, co se jim líbí, v čem vynikají a co jim naopak nejde, a podle toho já můžu připravovat a doporučovat knížky z hlediska obsahu, ilustrací apod. Po delší době, kdy již děti znám, je spolupráce samozřejmě důležitá také, protože ve dvou se to vždy lépe táhne, to mám za léta své praxe vyzkoušené a pokud jsou ti dva (nebo ty dvě) sehraný tým, je to pro děti vždy přínosem.“
Mirka Jouzová, vedoucí klubu a knihovnice Městské knihovny v Kolíně

V ideálním případě by kluboví vedoucí měli být nejen odborníky v oblasti rozvoje dětského čtenářství, ale i aktivními čtenáři. (Nejen) pro klubovou práci je přínosem, když ti, kdo klub vedou, si „čtenářský klub“ vytvoří mezi sebou – hovoří o knihách, mají potřebu sdílet názory na knihy, v debatě si ujasňují význam textů, inspirují se k další četbě. Tj. sami jsou přesvědčeni, že „vytváření čtenářského společenství“ je obohacující v jakémkoliv věku, a proto je pro ně samozřejmý cíl klubové práce – „učinit z žáků celoživotní čtenáře“.

Tři pilíře školních čtenářských klubů

Dětské čtenářství podporujeme prostřednictvím tzv. tří pilířů. Na každé schůzce nabízíme knihy k samostatné četbě, pro samostatnou četbu je vždy vyhrazen čas (tzv. dílna čtení, první a nejdůležitější pilíř). Vedoucí klubu umožňují dětem, aby hovořily o své četbě a inspirovaly se navzájem (druhý pilíř). Třetím pilířem je budování návyku číst si doma – z každého klubu odchází dítě s knihou „na doma“, případně si z domova (místní knihovny) přináší knihu již rozečtenou. S výběrem jim vedoucí aktivně pomáhají, současně si i vedou poznámky o tom, jaké knihy se dítěti líbí.

Přímo v klubu je k dispozici klubová knihovnička, z níž si žáci knihy půjčují. Pro mnohé z nich je totiž místní knihovna daleko, v obrazném slova smyslu, v každém případě je fyzická přítomnost knih inspirující. Radostí pro knihovníky – vedoucí klubu je ale i každé dítě nově přihlášené do knihovny.

„V průběhu projektu jsme také některé klubové schůzky realizovali v knihovně, a to především proto, abychom v dětech odbouraly bariéry, které před prvním vstupem do knihovny mají. Knihovna je velká, neorientují se v ní, bojí se zeptat, nevědí, jak si vybrat. Řada klubových dětí díky tomu začala chodit do knihovny a stále chodí. A pokud mají nějaký problém, vědí, že se na známou knihovnici mohou kdykoliv s důvěrou obrátit.“
Radka Vojáčková

Součástí klubové práce jsou i tzv. čtenářské lekce, při nichž klubové děti pracují s jedním textem, přičemž rozvíjejí konkrétní čtenářské dovednosti, jak bývají popsány v definici čtenářské gramotnosti. Popis lekcí je k dispozici na www.ctenarskekluby.cz.

Centra kolegiální podpory

Pro mimoprojektové čtenářské kluby, ale i pro učitele, knihovníky, tj. odborníky, kteří usilují o to, aby se z dětí stali životní čtenáři, nabízí projekt Školní čtenářské kluby tzv. „centra kolegiální podpory“, v němž utváříme společenství nad knihou mezi námi dospělými.

Centra kolegiální podpory na 8 místech v ČR pravidelně (a zdarma) nabízejí jednou za měsíc akce rozšiřující možnosti pedagogů a knihovníků (či vychovatelů školních družin) při rozvíjení čtenářské gramotnosti. Kromě různorodé nabídky přednášek, lekcí, aktivit, je cílem centra shromáždit v dané lokalitě ty z řad odborníků, kteří chtějí hovořit o své četbě, zkoušet si doporučované postupy a následně účinněji pomáhat dětem, s nimiž jsou profesně v kontaktu.

Knihovníci mohou využít centrum kolegiální podpory jako prostor k ladění vzájemné spolupráce se školami. Zjistí zde od pedagogů, co přesně potřebují. Nabídnou jejich třídám program knihovny. V neposlední řadě pedagogy informují o nových knihách a představí ty, které se těší zájmu dětských čtenářů.

V čtenářských klubech jsme si dobře vědomi skutečnosti, že čtení knih k tomu, aby se člověk v životě správně rozhodoval, nestačí. Nicméně se domníváme, že právě čtení knih rozšiřuje naši životní zkušenost, která pak může k zodpovědnému a šťastnému životu napomoci. A i kdyby ne, těší nás čas, který každé z dětí, jež by mohlo bezcílně bloumat po síti, stráví ve „vybrané“ společnosti knižních hrdinů.

„Pro mne jako knihovnici, která nepracovala s dětmi, byla práce v klubu i poučná. Za tři roky jsem se naučila způsoby, jak malé děti přivést k četbě. Od kolegyně, učitelky Terezy, jsem odkoukala nejrůznější způsoby práce s dětmi: nechat je vybírat knihy, hledat v knihách něco, co jim připomene nějakou událost nebo věc ze života, předvídání příběhu, skládání příběhu podle obrázků nebo poslechu textu, vést děti k tomu, aby samy dokázaly o knížkách povídat.“ 
Helena Holanová, bývalá vedoucí klubu a knihovnice v knihovně v Chlumci nad Cidlinou

POLÁKOVÁ, Irena. Školní čtenářské kluby – spolupráce školy a knihovny. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2017, 31(1) [cit. 2024-11-05]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/skolni-ctenarske-kluby-spoluprace-skoly-knihovny

Verze pro tisk