Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Stanovit „současnost“ je vždy subjektivní počin. Vycházeje z let 1989-1990, tedy doby zhroucení sovětského bloku, pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa, se však začínají krystalizovat témata, která jsou aktuální k dnešnímu dni. Současná německy psaná próza je rozmanitá a nedá se zaškatulkovat už jenom z toho důvodu, že v sobě zahrnuje nejenom Německo, ale i Rakousko, Švýcarsko a ostatní jazykové, kulturní a politické variace. Spojují ji však společně sdílená minulost, témata ztráty, rozdělení, ale i překonaní těchto rozdílů a snaha o poučení se z minulosti.
Začneme hned románem, který se odehrává v roce 1989. Jedná se o dílo rakouského spisovatele Roberta Menasseho Čelem vzad. Menasse tady uvádí velmi archetypální literární figuru, a sice jedince, jenž se po letech strávených v zahraničí, vrací domů. Zároveň je to však typicky rakouská figura, jež má ke své domovině ambivalentní vztah. Nemůže žít ani s ní, ani bez ní. Svoji krizi identity se snaží řešit pomocí dokumentování videokamerou. Do této osobní krize vpadnou politické události roku 1989 a pouhé soukromé dokumentování překryjí rychle veřejné události. Rozpor, jenž nastává v konfrontaci intimní krize jedince a velkých dějin, je vyprávěný s ironickým nadhledem. Román také klade otázku, která zaznívá na začátku textu: Co tvoří naši současnost? Originální titul Menasseho románů Schubumkehr totiž popisuje fyzikální jev – náhlý, prudký obrat vyskytující se při rychlé jízdě, protichůdné síly vpřed a vzad, které rozpoutávají ničivou sílu. Literatura má za úkol zkrotit nebo alespoň usměrnit tuhle protichůdnou energii.
Literární postava, jež také trpí rozervaností mezi minulostí a přítomností, je Michael Berg, hlavní protagonista knihy Předčítač od Bernharda Schlinka. Kniha patří mezi nejčtenější německé knihy na světě. Jako úplně první německá kniha vedla žebříček bestsellerů v New York Times, byla zfilmována a zůstává nejúspěšnější knihou autora. Čím se vysvětluje její úspěch? Za prvé tím, že těžkému německému slovíčku Vergangenheitsbewältigung, které znamená něco jako vyrovnání se s minulostí, vdechla život. A za druhé, jak neuvěřitelně rafinovaným způsobem je vyprávěná. Kniha totiž děla ze čtenáře “spolupachatele“. První díl románu vypravuje zakázanou lásku mladého chlapce Michaela Berga a starší ženy Hanny Schmitz v 50. letech minulého století. Ve druhém díle studuje Michael právo a u jednoho procesu se opět shledává s Hannou, jež byla za nacismu dozorčí pobočního táboru. Michael se odhodlá nezasáhnout do procesu, i když ví o důležitém důkazu, který by zmírnil vinu obžalované. V třetím díle se Michael naposled shledává s Hannou. Ta ke konci své vazby spáchá sebevraždu. Jeho osobní život a jeho vztahy se ženami trpí zkušeností s Hannou. I jeho profesní život se po této zkušenosti ubral jiným směrem, právnické povolání obhájce, státního zástupce nebo soudce není schopen vykonávat a radši se přiklonil k historii práva.
Není náhoda, že Michael studuje právo. Autor Bernhard Schlink je totiž vystudovaný právník. A i když by někteří čtenáři nesouhlasili, hlavní postavou románu není Hanna, ale Michael, proto zní titul románu Předčítač. Tím, že autor nezačal svůj román hned v soudní síni, ale že své postavy, a hlavně Michaela, konfrontoval s pocitem viny na hluboce intimní úrovni ještě před procesem, zabraňuje jemu a zároveň i nám, jako čtenářům, přistupovat k Hanně nezaujatě a objektivně jako pouhým návštěvníkům soudního procesu. Předčítač je důležitá kniha z toho důvodu, že dala pojmu pachatel širší rámec, aniž by relativizovala spravedlnost.
Na tomto místě nelze nevzpomenout dvě držitelky Nobelovy ceny za literaturu a to Hertu Müller a Elfriede Jelinek. I když jejich témata jsou rozdílná, obě autorky sdílejí radikální jazyk balancující na hranici poezie a prózy. Obě autorky jsou nekompromisními pozorovatelkami okolí a nitra svých postav. Elfriede Jelinek rozpitvává “rakouskou duši“ a pokračuje v nejlepší tradici Karla Krause a Thomase Bernharda, spisovatelů, kteří si dali za úkol strhávat pokrytecké masky vlastních spoluobčanů a to hlavně jazykové, jejich fráze, floskule, věty a slova vyprázdněná od jakéhokoliv obsahu.
Herta Müller pochází z Banátu, historického regionu v jihovýchodní Evropě, jenž se rozprostírá se na dnešním území Rumunska, Srbska a Maďarska. I ona pronikavě pozoruje své okolí, ale její jazyk je na rozdíl od “upovídaného“ stylu Elfriede Jelinek nasáknutý mlčením generací jazykové menšiny banátských Němců. To dává jejím postavám a ději určité vibrující napětí.
Generace Golf je název knihy z roku 2000 od Floriana Illiese, kde formou fejetonu autor rozebírá své dětství a mládí. Tenhle výraz se stal rychle populární a pomohl označit, někdy víc na škodu než pro užitek, určitou skupinu autorů a autorek, kteří byli do té doby spojeni pod neurčitým názvem popová literatura. Na rozdíl od Generace X je Generace Golf zcela hedonistická, egoistická a jejím jediným cílem je užívat si blahobyt, který svým majetkem nahromadili rodiče. Tato generace je apolitická, nekritická a je to první generace, jež pozdvihla cit pro módu, značky a trh na vlastní hodnotu, podle níž se všechno ostatní musí měřit. S popovou literaturou má Generace Golf společné vynechávání psychologických postupů při popisování postav, povrchnost jako účel a cíl, odmítaní rozdělení kultury na vysokou a nízkou, vliv filmů, hudby a výtvarného umění, hru a využívaní médií, odhalení literatury a kultury jako ekonomické a trhové položky, materiálnost, konzum, provokativní apolitičnost a skeptický, cynický pohled na svět a společnost.
Určitým programovým textem popové literatury nebo Generace Golf v německém jazykovém prostoru je román od Christiana Krachta Faserland (Krajina vláken), román, který už ve svém titulu zdůrazňuje absenci a bezvýznamnost generace otců a nahrazuje je konzumním artiklem textilního prvku. Christian Kracht a Florian Illies se však v posledních letech spíš než na současnost obracejí ve svých knihách k minulosti. V žádném případě se ale nejedná o historické romány, ale o hledání kořenů naší konzumní společnosti. Oba autoři se nedrží přísně historických faktů, historie jim slouží jen jako kulisa pro jejich fantazii. Používají prostředků ironie a sarkazmu, jejich jazyk je inspirován filmovým médiem, používá časové skoky a smyčky, montáž a střih. Často dávají do souvislosti události odlišných proporcí, banality vedle velkých dějin. Jejich pohled na člověka a na svět je bez iluzí a ideálů a na různých jedincích ukazují proměnu těchto ideálů do jejich protikladu.
Vhodným příkladem je román Christiana Krachta Impérium vyprávějící příběh reálně existujícího Augusta Engelhardta, který se na začátku 20. století rozhodl opustit Německo a založit na odlehlých ostrovech v Nové Guineji kolonii s idejemi vegetarianizmu. Kracht, stejně jak Illies, se snaží historickou látkou postihnout naši současnost a její trendy: alternativní životní styl, vegetarianizmus, utopii exotických krajin, přírodní náboženství. Na postavě Engelhardta ukazuje jejich počátky a jejich selhání. Ze zapřisáhlého vegetariána a pacifisty Engelhardta se stává kanibal a vrah, utopie se mění na dystopii a ráj na peklo. Poté, co ke konci románu obsadí australští vojáci v rámci 1. světové války ostrov, Engelhardt mizí. Je objeven až za 2. světové války americkými vojáky vyhladověný a zmatený. Jeho příběh je zfilmován Hollywoodem.
Na rozdíl od ironicky vyhrocených témat Kracha a Iliese jsou knihy Judith Hermann spíš intimní a zaměřené na současné mezilidské vztahy. Judith Hermann uškodila po jejím debutu Letní dům nálepka popové literatury asi nejvíc, později se však vypracovala v talentovanou vypravěčku. I v jejím zatím posledním románu Počátek veškeré lásky se soustředí na mladý manželský pár Stellu a Jasona žijící v domě na kraji města. Tenhle poklidný život je jednoho dne narušen cizincem, jenž chce se Stellou prohodit pouze pár slov.
Další nálepka, která svého času zahrnula a stále ještě zahrnuje určitou skupinu spisovatelů a spisovatelek, je nálepka autorů a autorek s migračním pozadím. I když možná svého času oprávněná, aby poukázala na nový proud, jenž začal v 90. letech proudit do „německé literatury“, nevystihuje v současnosti tohle pojmenování různorodost tvorby těchto autorů a autorek.
Velmi dobrým příkladem je v Bosně a Hercegovině narozený spisovatel Saša Stanišić. Jeho první, velice úspěšný román Jak voják opravuje gramofon těží z osobní zkušenosti uprchlíků před válkou v bývalé Jugoslávii. I když téma románu je pochmurné, děj je plný originálních postaviček a humoru, jenž v sobě nese „ducha Balkánu“. Místo toho, aby však Stanišić zůstal u tohoto osvědčeného tématu, zasadil svůj druhý román do té nejodlehlejší části a vymírající oblasti Německa: do Ukerské marky v severovýchodní části Braniborska. Děj románů Noc před oslavou se odehrává, jak titul napovídá, v průběhu této noci, kde se setkávají mrtví se živými, a minulost se dotýká současnosti. Od Stanišiće to byl odvážný krok, který mu však přinesl uznání německé literární kritiky, cenu Lipské knižní výstavy a zbavení nálepky autora s migračním pozadím. To největší kouzlo spočívá ve faktu, jak se Stanišićovi podařilo spojit “balkánský“ styl vyprávění s mentalitou a dialektem vesnice v odlehlé provincii východního Německa.
Dalším příkladem, jakým vynalézavým způsobem se autoři dokázali vyhnout nálepce migrantské literatury, je román bulharského rodáka Ilije Trojanowa Sběratel světů. Román se inspiruje životem britského orientalisty, konzula, plukovníka a vědce Richarda Francise Burtona, jednoho z prvních Evropanů, jenž pod maskou indického muslima putoval do Mekky. Ilija Trojanow, který žil v Itálii, Keni a Kapském městě, používá masku Richarde Francise Burtona pro své účely. Nejde mu ani tak o zachycení Burtonova života jako o otázky identity a kategorie cizího a vlastního. Když se Burton ke konci svého života vydá hledat do Afriky pramen Nilu, nežene ho v Trojanowě románu jenom touha po dobrodružství a vědecká zvědavost, ale i vydání se napospas cizí kultuře a pozorování, jak se přitom mění vlastní identita, zvyky a chování.
Román, jenž se možná blíží nejvíc zážitkům migranta v cizí zemi, je dílo maďarské spisovatelky Terézii Mora Den co den. Vypráví o samotáři Abelovi Nema, jemuž se nedaří najít své místo ve světě, natož ve městě, kde se bezcílně potuluje. Je tady ale pár problémů, které interpretaci tohoto románu jako příklad migrantské literatury znemožňují. Abel Nema totiž není samotářem kvůli jeho cizímu původu a neschopnosti se dorozumět v cizím jazyce. Ten ovládá bezchybně, jako i spoustu dalších, dokonce se o něm říká, že je génius. Ale i když má mnoho schopností, mezilidská komunikace mezi ně nepatří. Situace, v níž se nachází je spíš absurdní a existenciální, než typická pro cizince v zemi, kde nevyrostl. Město, kde se Abel nachází, nejde s určitostí definovat, pravděpodobně je to Berlín, ale s úplnou jistotou to říci nemůžeme. Nevíme ani, odkud pochází. Víme jen, že v jeho domovině vypukla občanská válka. Může se tedy jednat o bývalou Jugoslávii, ale nemusí. Román není žádná autorčina výpověď ani zpověď, je to precizně konstruovaný text, který se měří s romány jako Berlín, Alexandrovo náměstí od Döblina nebo Malina od Ingeborg Bachmannové.
Důležitá kniha, již nelze opomenout, je román pro mladistvé Čik od již bohužel zesnulého autora Wolfganga Herrndorfa. Tato kniha prolomila hranici, jež od sebe dělí příběhy pro dospělé a mladistvé. Čik je kniha o přátelství dvou chlapců, kteří jsou každý svým způsobem outsideři, a o jejich společné cestě starou Ladou. Kniha nepodceňuje své publikum infantilním humorem a ani líbivým koncem. Další silnou stránkou je jazyk. Je jednoduchý, ale nikdy se nepouští na úroveň laciného napodobování mladistvého žargonu.
Poslední kniha je sbírka povídek Zločiny od německého spisovatele, trestního obhájce a dramatika Ferdinanda von Schiracha. Povídky sledují reálné kauzy von Schirachovy právnické kanceláře. Proč právě tohle dílo na závěr? Stejně jako Bernhard Schlink ve svém Předčítači i von Schirach je fascinován právem v konfrontaci s lidskými osudy. Ale zatímco u Schlinka jsou právnické otázky vytěsněny ve prospěch životnosti postav, slouží von Schirachovy povídky k představení široké palety práva a spravedlnosti. Různé případy mu dovolují klást otázky ohledně soudržnosti naší společnosti, otázky, které jdou za rámec práva a otázky týkající se morálky a etiky, tolerance a soucitu.
To je samozřejmě jenom zlomek z široké palety současné německy psané prózy v českém překladu. Ale i sebe pečlivější seznam by nezahrnul vše a tvořil by jenom další kánon, který mnoho zahrnuje, ale ještě víc vynechává. Spíš než o zachycení všech trendů, směrů a žánrů bylo cílem ukázat jistého společného jmenovatele všech děl a tím je německá minulost, která je neodmyslitelně spjata s tou evropskou. Minulost, která se po roce 1989 poprvé může ohlédnout na poválečné období bez ideologických zkreslení a zavřených archivů, poučit se pro přítomnost a plánovat do budoucnosti.
Richard Guniš je absolventem germanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se zaměřením na německou literaturu. Mezi jeho zájmy patří německá romantika a současná německy psaná literatura. Od roku 2015 působí jako garant Německé a Rakouské knihovny v MZK.
GUNIŠ, Richard. Současná německy psaná próza v českém překladu. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(5) [cit. 2024-10-09]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/soucasna-nemecky-psana-proza-v-ceskem-prekladu
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
