Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Zhruba do devadesátých let 20. století se u nás překládala spíše „klasická“ portugalská literatura. Česká veřejnost se tak mohla seznámit s hrstkou slavných autorů a děl, jako byl kupříkladu renesanční básník Luís de Camões či představitel realismu 19. století Eça de Queirós. V rámci bývalého socialistického programu se rovněž pěstovaly překlady děl portugalského neorealismu, která kriticky reagovala na tehdejší politicko-sociální poměry v pravicovém autoritativním režimu v Portugalsku. Až koncem osmdesátých let se zásluhou překladatelky Pavly Lidmilové objevily první překlady proslulého modernistického autora Fernanda Pessoy, jehož věhlas u nás s přibývajícími tituly postupně rostl. V současnosti lze v překladatelské praxi z portugalské literatury sledovat dvě hlavní linie: jednak je to snaha zpřístupnit české čtenářské obci další významná díla minulosti, jednak se v souhlase s dobovými trendy překládají díla žijících autorů.
O pře
kladovou literaturu z portugalštiny se v prvé řadě stará Lusobrazilská knihovna (založená roku 2002), působící při nakladatelství Torst (do roku 2012) a Triáda (od 2013), jejímž záměrem je vydávat díla náležící k portugalskému a brazilskému literárnímu kánonu, která doposud nebyla do češtiny přeložena, a zároveň obohatit českou překladovou literaturu o kvalitní díla ze současné portugalské, brazilské a africké lusofonní tvorby. Specifikem edice je vynikající překlad, pečlivá redakce, kvalitní výtvarné zpracování a doplnění překladu o obsažnou doprovodnou studii včetně kalendária. Do roku 2018 se v rámci této edice vydalo deset titulů (další tři jsou připravené k vydání).[1]
V devadesátých letech 20. století byly kromě jiného vydány dva významné romány, které vypovídají o hlavních proudech v portugalské literatuře druhé poloviny minulého století. Prvním je román Navždycky (Para Sempre, 1983, č. 2000, překlad Šárka Grauová) Vergília Ferreiry (1916-1996), v němž vrcholí existencialismus se svým osobitým ztvárněním lidského bytí, života a smrti, času, stáří, osamocení, paměti, lásky a tázání po Bohu. Tím druhým je román O delfínu (č. 1998, nové upravené vydání překladu Zámek u jezera z roku 1974, překlad Pavla Lidmilová) Josého Cardosa Pirese (1925-1998), který je příkladnou ukázkou dekonstrukční literatury v duchu francouzského nového románu. Prvky metafikce, parodie a mísení žánrů navíc tento román posouvají k postmoderní poetice, která v Portugalsku převládá od osmdesátých let 20. století. Současná próza se pak stále více zakládá na tvůrčí svobodě.
K výrazným tematickým liniím v moderní portugalské próze patří koloniální válka. Karafiátovou revolucí roku 1974 padá portugalský autoritativní režim, oficiálně nastolený již roku 1933, a končí také válečný konflikt v bývalých afrických koloniích (1961–1974). Váleční veteráni a tisíce bývalých kolonistů se vracejí do Portugalska, mnozí z nich se však cítí vykořenění a nedokáží se vrátit do „normálního” života. Afrika se stává ambivalentním prostorem, noční můrou a zároveň nostalgickou vzpomínkou. S touto podvojností se setkáváme rovněž v literatuře. Nejvýznamnějším autorem píšícím o traumatu koloniální války je António Lobo Antunes (1942), vystudovaný psychiatr, jenž coby vojenský lékař působil začátkem sedmdesátých let na angolské frontě. Roku 1979 vydal první dva romány, Sloní paměť (Memória de Elefante) a Jidášovu díru (Os Cus de Judas, č. 2002 v překladu Lady Weissové). Zatímco v první knize autor popisuje krizi mladého psychiatra, který po návratu z války není schopen nadále žít v manželském svazku, ve druhém románu se António Lobo Antunes plně soustředí na vylíčení válečných hrůz, které zažil na vlastní kůži. Oba románoví hrdinové se tak vyrovnávají s traumatickou zkušeností, s běsy a válečnými přízraky, které se v podobě neodbytné noční můry vracejí také v autorových pozdějších románech a fejetonech. Podobný námět lze rovněž nalézt v románech, v nichž se minulost celého národa promítá do současnosti. Děje se tak kupříkladu v pikantně expresivním románu Návrat karavel (1988, As Naus č. 2018, překlad Marie Havlíková), jejž by bylo možné nazvat postmoderní „karnevalovou“ (anti)epopejí. V této knize se totiž do Portugalska vracejí právě ti národní hrdinové, kteří se v 16. století stali aktéry zámořské expanze. Navracejí se tak zároveň s tisíci kolonisty, kteří po uzavřeném příměří mezi Portugalskem a bývalými koloniemi hledají útočiště ve své staré vlasti.
Další výraznou tendencí je v současné portugalské literatuře zájem o historické náměty. Vedle klasického historického románu, zakládajícím se na důkladném studiu a zpracování pramenů, s jejichž pomocí autor věrohodně postihuje kolorit a události popsané doby, se uplatňují nové formy postmoderních historických „přepisů”, které se staví skepticky k oficiálním dějinám a nabízejí alternativu – nový pohled na historické události z pozice přítomnosti. Důraz se klade na opomíjená, zamlčovaná a tabuizovaná témata. Hojně se využívá parodie. Nejvýznamnějším autorem je v této literární oblasti José Saramago (1922-2010), jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1998). V českém překladu vyšly doposud čtyři autorovy romány. První z nich, Baltasar a Blimunda (Memorial do Convento, 1982, č. 2002, překlad Marie Havlíková) se odehrává v 18. století za vlády portugalského „krále Slunce” Jana V. a líčí dva paralelní příběhy: stavbu kláštera v Mafře, perly iberské barokní architektury, a sestrojení primitivního aerostatu zvaného Ptakostroj. Zatímco však námět stavby kláštera hojně čerpá z dochovaných pramenů (autor si však pohrává s koncepty historické pravdy/pravděpodobnosti a tvůrčí rekonstrukcí minulosti zaplňuje bílá místa tradiční historiografie), druhá námětová linie se zakládá spíše na fantazii (především s touto linií jsou spjaty charismatické románové postavy jednorukého Baltasara a záhadné Blimundy, ženy s neobyčejnými schopnostmi). Román Slepota (Ensaio sobre a Cegueira, 1995, č. 2009, překlad Lada Weissová) je alegorickým podobenstvím o společnosti stižené podivnou nemocí, román Kain (Caim, 2009, č. 2011, překlad Lada Weissová) je netradičním a provokativním příběhem čerpajícím z biblických námětů a prozatím poslední přeložený román Putování jednoho slona (A Viagem do Elefante, 2008, č. 2018, překlad Lada Weissová) se vrací do 16. století, kdy portugalský král Jan III. posílá na cestu přes Evropu slona Šalamouna jako dar svému švagrovi, rakouskému arcivévodovi Maximiliánu II.
Trochu jiný typ historického románu představuje Rovník (2003, č. 2006, překlad Lada Weissová) Miguela Sousy Tavarese (1952), který vsází na tradičnější typ vyprávění, silný milostný příběh a líčení koloritu. Děj románu se odvíjí na přelomu 19. a 20. století a odehrává se střídavě v Portugalsku a na ostrově Svatého Tomáše, tehdejší portugalské kolonii významné pěstováním kakaa. Protagonista, mladý šlechtic a bohém, odjíždí k rovníku s diplomatickým úkolem přesvědčit místní kolonisty, aby přestali využívat otroky, a současně přesvědčit britského vyslance, že se na území spravované portugalskou korunou žádné otrocké síly nevyužívá. Poutavý děj doprovázejí sugestivní popisy nádherné a divoké tropické přírody.
Po pádu diktatury roku 1974 se v portugalské literatuře začaly výrazněji ozývat ženské hlasy. Dnešní portugalská literární scéna vyniká kvantitou a kvalitou prozaických, básnických i dramatických děl, v nichž autorky traktují témata přirozeně spjatá s ženským pohledem na svět (postavení žen ve společnosti, mezilidské vztahy a rodina apod.) i témata výrazně celospolečenská, jako je ekologie či problémy konzumní společnosti. Kromě novely Ďáblova hora (Montedemo, 1983, č. 1987, překlad Vlasta Dufková) Hélie Correiové (1949), která tvoří součást souboru Pět portugalských novel (Odeon, 1987), je v českém překladu dostupný román Mlčení (Silêncio, 1995, č. 2009, překlad Lada Weissová) Teolindy Gersãové (1940), v němž se rozvíjí příběh dvou generací žen, matky a dcery, a jejich touhy po seberealizaci prostřednictvím umění.
Zajímavou kapitolu v současné portugalské próze představuje též fantastická a imaginativní próza. V této souvislosti dlužno uvést Josého Luíse Peixota (1974), z jehož tvorby byly do češtiny přeloženy romány Nikdo se nedívá (Nenhum Olhar, 2000, č. 2004, překlad Desislava Dimitrovová) a Městečko Galveias (Galveias, 2014, č. 2017, překlad Marie Havlíková) a také sbírka básní Dítě v troskách (A Criança em Ruínas, 2001, č. 2009, překlad Vlastimil Váně). V české překladové literatuře má rovněž zastoupení originální dílo Gonçala M. Tavarese (1970), které se vymyká tradičnímu žánrovému vymezení, a to tituly Pan Valéry a logika (O senhor Valéry e a lógica, 2002, č. 2011, překlad Vlastimil Váně), Pan Kraus a politika, Pan Brecht a úspěch (O Senhor Kraus, 2005, O Senhor Brecht, 2004, č. 2011, překlad Vlastimil Váně a Martina Čáslavská). Jde o sbírky humorných, mnohdy absurdních mikropříběhů s výraznou pointou a doprovodnými ilustracemi, které tvoří součást celku zvaného Čtvrť (O Bairro, vydávaná od roku 2002).
Posledním trendem, o němž se chceme zmínit, je detektivní román. Zde je nicméně nutné upozornit, že se nejedná o tradiční portugalský žánr a že mnohé detektivky nevynikají ani originalitou, ani uměleckým zpracováním. Přesto jsou v českém překladu dostupné dva ambicióznější romány, které nenabízejí pouze příběh s detektivní zápletkou, ale nastiňují širší spektrum problémů, zejména reflexi o povaze portugalské identity. V románu Muž bez minulosti (Longe de Manaus, 2005, č. 2008, překlad Lada Weissová) Francisca Josého Viegase (1962) se detektiv Jaime Ramos přesouvá z jednoho světadílu do druhého, aby objasnil vraždu muže, jehož minulost se jeví jako záhadná a kontroverzní. Proces vyšetřování jej tak zavádí na severoportugalský venkov i do srdce amazonského pralesa, města Manaus. Děj románu Život tak krátký na lásku tak dlouhou (2013, č. 2016, překlad Marie Havlíková) Heldera Maceda (1935) se pro změnu odehrává v Londýně a Berlíně. Spisovatele žijícího v britské metropoli nečekaně navštíví jeho známý, portugalský diplomat, jenž se cítí být v ohrožení. Záhada obestírající životní osudy tohoto diplomata inspiruje spisovatele k napsání možné verze událostí, které předcházely podivným okolnostem, v nichž se diplomat ocitá. Četné literární a kulturní odkazy, metanarativní hra, potlačení iluze „skutečného“ příběhu a dotváření/přetváření postav během vyprávění podtrhují postmoderní charakter díla.
Navzdory uvedeným titulům, které patří k tomu nejlepšímu, co česká překladová literatura může nabídnout, se portugalská literatura ocitá spíše na okraji zájmu našeho knižního trhu. Jednou z příčin může být skutečnost, že portugalská literatura nepatří k „mainstreamu“, a tudíž i počet (možných) čtenářů je značně omezený. Navíc se zdá, že většina našich vydavatelství nemá odvahu pouštět se do vydávání knih, jejichž úspěch na trhu je nejistý. Překlady z portugalské literatury jsou tak omezeny na několik vydavatelství,[2] která se nebojí vydávat knihy pro hrstku literárních gurmánů. Nelze nic jiného než doufat, že se tato situace do budoucna změní, že přibude čtenářů zajímajících se o méně známé a méně průbojné literatury a že také vydavatelství častěji sáhnou po jiných titulech než světových bestsellerech.
Silvie Špánková přednáší portugalskou literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ve své badatelské činnosti se věnuje zejména portugalské próze 20. století. Je autorkou odborných článků, doslovů a učebnic.
[1] V rámci edice byly přeloženy tyto tituly:
Letos vyjde José Maria Eça de Queirós: Korespondence Fradiqua Mendese (překlad Zuzana Turková).
[2] K těmto patří zejména Torst, Triáda, Argo, Garamond, Smršť, Albatros Plus, Odeon, Mladá fronta a pár dalších.
ŠPÁNKOVÁ, Silvie. Současná portugalská literatura v českém překladu. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(5) [cit. 2024-11-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/soucasna-portugalska-literatura-v-ceskem-prekladu
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
