Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Literatura zemí evropského Severu se u nás dlouhodobě těší nebývalému zájmu. Představit v celé šíři knihy nebo jen žánry, které v češtině v posledních letech vycházejí, je věru nadlidský úkol. Následující řádky tak nabídnou alespoň základní přehled tradice severské literatury v českém překladu a upozorní na některé tituly, které by vášnivým čtenářům neměly uniknout. Zvláštní podkapitoly jsou pak věnovány dvěma nejvýraznějším fenoménům, které jsou se současnou severskou literaturou spojené, totiž krimi a fantastice. Přehled bohužel nereflektuje bohatou severskou literaturu pro děti a literaturu faktu, které by obě zasluhovaly vlastní podrobný článek. Zájemcům o severskou literaturu ale mohu vřele doporučit záložku webových stránek Skandinávského domu Kulturní servis – Nové knihy, která obsahuje přehled českých překladů v posledních letech a mapuje i připravované tituly. Kvalitní recenze na většinu knižních novinek pak nabízí severské sekce internetového časopisu iLiteratura.
Ačkoli by se z dnešní perspektivy mohlo zdát, že severská literatura do českého kulturního prostředí pronikla ve velkém až ve zhruba posledních deseti letech, kdy pulty knihkupectví a regály knihoven zaplavily stovky více či méně úspěšných detektivek, není tomu tak. Oblibě se literatura ze Severu v českých zemích těšila už na přelomu 19. a 20. století, kdy v překladu vycházela celá řada soudobých autorů především z Norska, Švédska a Dánska. Dramaturg činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil inscenoval na naší první scéně moderní divadelní hry Henrika Ibsena, ke čtenářům se v první polovině minulého století postupně dostávala díla Knuta Hamsuna, Augusta Strindberga, Selmy Lagerlöfové, Sigrid Undsetové, Johannese Vilhelma Jensena, Henrika Pontoppidana a dalších spisovatelů, kteří se dnes řadí k velikánům nejen severské, ale vůbec světové literatury.
Jejich popularitě a hojnosti převodů do cizích jazyků (v češtině vyšel od každého z výše uvedených autorů i mnohých jiných nespočet titulů v mnoha vydáních) jistě výrazně pomohlo i zavedení institutu Nobelovy ceny, mezi jejímiž prvními laureáty bylo nemálo Seveřanů. Přelom století a jeho celá první polovina se tak dá bez nadsázky označit za první zlatý věk severské literatury u nás. Přispěla k tomu i ediční řada Topičových Bílých knih, která se severské próze hojně věnovala. Český překlad soudobé finské literatury za skandinávskými sice v prvních dekádách dvacátého století zaostával, nicméně již na sklonku devatenáctého století byl do naší mateřštiny převeden zásluhou spisovatele Josefa Holečka finský národní epos Kalevala a čeština se tak stala jedním z prvních malých jazyků, v nichž toto monumentální dílo o více než dvaadvaceti tisících verších vyšlo. Od konce třicátých let pak k českým čtenářům pronikají i některé romány dosud jediného finského nobelisty Franse Eemila Sillanpääho, tím nejznámějším je jistě Umírala mladičká.
Po druhé světové válce u nás vycházelo především dílo dánského komunisticky smýšlejícího autora Martina Andersena Nexøho, ale brzy k nám začaly pronikat i knihy dalších severských autorů různých žánrů a jejich obliba se udržela v podstatě téměř do konce dvacátého století. Dětské literatuře kralovaly nekonformní příběhy Astrid Lindgrenové a Tove Janssonové a literatuře pro dospělé především Egypťan Sinuhet Miky Waltariho a Věčně zpívají lesy Trygveho Gulbranssena. Vedle hojně překládaných románů a literatury pro děti se k českým čtenářům nezřídka dostávala ze Severu i poezie, povídky a drama – velkou zásluhu na tom měla revue Světová literatura, v jejíž nejužší redakci se vystřídalo hned několik významných českých překladatelů ze severských jazyků.
Po roce 2000 na sebe nová severská vlna nenechala dlouho čekat. V současné době patří čeština co do počtu ročně vydaných překladových titulů prakticky v případě každého severského jazyka ke světové špičce. Stojí za tím nejen neustále narůstající zájem čtenářů i nakladatelů, ale také kvalita samotné severské literatury. Velkou roli v literárním exportu hraje také podpora od národních literárních agentur (např. FILI, NORLA) a silná generace překladatelů – v současné době je aktivních českých překladatelů severské beletrie na sto dvacet.
Podíváme-li se na celou šíři titulů severské literatury, které v posledních letech v češtině vyšly, mnohé jistě překvapí, že vedle současné produkce zaujímá velký prostor i klasika, která vychází buď v novém vydání, nebo dokonce v úplně nových překladech. Nadto se ke čtenářům dostávají i některé zásadní tituly, které na svůj překlad do češtiny čekaly dlouhé desítky let. Tradičně se oblibě těší literatura staroseverská – nového, rozšířeného vydání se dočkaly Staroislandské ságy v převodu Ladislava Hegera. Další nejstarší dochované památky severského písemnictví vyšly česky v posledních letech vůbec poprvé (Eddica minora; Lživé ságy). Poutavou formou staroseverskou mytologii přibližuje kniha Soumrak bohů letos bohužel zesnulé Heleny Kadečkové. Na sklonku roku vyjdou tato její převyprávění znovu, tentokrát v ilustrované podobě.
Velká pozornost je směřována k severské lidové slovesnosti, především pohádkám a pověstem, a to jak těm upraveným pro děti, tak i poněkud drsnějším vyprávěním. Velkou devízou českých edic bývá vedle kvalitního překladu i poutavá grafická výprava. V uplynulých letech vyšly pohádky švédské, norské i finské (tyto patří k těm pro děti vhodnějším) a také několik výborů z expresivnějších pověstí grónských (O Igimarasussukovi, který jedl své ženy; Grónské mýty a pověsti od Knuda Rasmussena) a islandských (Mrtvému nože netřeba). Přeloženy jsou i slovesné útvary původních obyvatel nejsevernější části pevninské Evropy, tedy Sámů (Noidova smrt; O muži, který si koupil svědění).
Z islandské klasiky byl nedávno vůbec poprvé do češtiny přeložen román Křesťanství pod ledovcem nobelisty Háldora Laxnesse a nově vyšel Advent Gunnara Gunnarsona. Stálici dánské literatury představují pohádky Hanse Christiana Andersena, které se v našich knihkupectvích objevují již téměř dvě století (nutno ovšem podotknout, že často ne přeložené z dánštiny, ale z jinojazyčných, ne vždy zrovna povedených převyprávění). Nejnovějším kvalitním počinem v českém andersenovském korpusu je kniha Při nejzazším moři, která zahrnuje dosud nevydané texty z pozůstalosti dvorního Andersenova překladatele Františka Fröhlicha. Z tvorby norských klasiků se můžeme odnedávna začíst do moderního překladu slavného Hladu Knuta Hamsuna, románu, který předjal a výrazně ovlivnil vznik a formování modernistické prózy. Z poválečné klasiky je konečně i v češtině dostupný román Bělidlo od Tarjeie Vesaase. V souvislosti s výročím sto let od narození Ingmara Bergmana vycházejí letos na podzim v souboru Hodina vlků čtyři dosud nepřeložené filmové povídky tohoto geniálního režiséra. Obzvlášť pozoruhodnou publikací jsou Válečné deníky 1939–1945 Astrid Lindgrenové, jejichž švédský originál byl teprve před pár lety nalezen v jistém prádelním koši. Texty podávají působivé svědectví o vypjaté době i literárních počátcích světově proslulé autorky knih pro děti.
Nového, již pátého vydání se dočkal také Holečkův překlad Kalevaly. Bohatě vypravenou knihu doplňují obsáhlé komentáře a několik studií Jana Čermáka. K českému čtenáři se také vůbec poprvé dostaly otevřené prózy finského beatnika Penttiho Saarikoskiho Čas v Praze a Dopis pro mou ženu, které doslova vychrlil během svých krátkých pobytů v hlavních městech Československa a Irska na sklonku 60. let. Zásluhou překladatelky Markéty Hejkalové a jejího nakladatelství Hejkal máme k dispozici také stále nové, českým čtenářů neznámé prózy Miky Waltariho. Z těch posledních jmenujme například novely Láska a tma, Město smutku a radosti nebo Vlak osamělého muže.
Zatímco v 90. letech a na počátku nového století mezi překlady výrazně převažovaly psychologické romány realistického střihu, dnes je žánrové, stylové i tematické portfolio podstatně širší. I dále se setkáváme s realistickou prózou, která pod drobnohledem nahlíží na patologické mezilidské vztahy, jak mezi členy rodiny, tak i partnery. Výjimkou nebývá minimalistické zpracování, v němž se vše odehrává na malém prostoru a ve zhuštěném časovém úseku, s občasnými retrospektivami. Vedle toho se objevují rozsáhlé ságy, pojednávající obvykle o rodinné historii v dlouhé perspektivě. Stálicí jsou také romány historické, vracející se obvykle k traumatickým místům národních i světových dějin. Novou zálibu čeští čtenáři našli v nekonvenčním severském humoru.
Dánské literatuře u nás v současnosti co do počtu vydaných titulů vévodí především dvě jména, a to autorka píšící pod pseudonymem Helle Helle a spisovatel Peter Høeg. Jejich tvorba představuje výrazný stylový protipól. Helle Helle je známá útlými vztahovými prózami (Tohle jsem měla napsat v přítomném čase; Jestli chceš), které jsou vhodné především pro pomalé a soustředěné čtení, neboť pro jejich pochopení je nutné vnímat i to, co zůstává mezi řádky. To podstatné zůstává obvykle nevyřčeno. Petr Høeg je oproti tomu známý rozmáchlým vypravěčským gestem a barvitým jazykem. Do povědomí čtenářů se zapsal především svou světoznámou prózou Cit slečny Smilly pro sníh, ale také svou prvotinou Představy o dvacátém století nebo lehce bláznivým románem Děti chovatelů slonů. Letos po delší pauze potěšil jeho fanoušky další překlad do češtiny, román s kriminální zápletkou a špetkou nadpřirozena Susanin efekt.
Z dalších dánských autorů a autorek zaujmou Ida Jessenová a Dorthe Norsová, které podobně jako Helle Helle píší kratší prózy nezřídka s výraznou ženskou hrdinkou. Čtivé romány Ukulele jam a Stan pro jednoho o dospívání mladého kluka v nelehkých kulisách emigrace z válkou rozvrácené Bosny nabízí Alen Mešković.
Norskou literární scénou v posledních letech zahýbala románová reality show Karla Oveho Knausgårda Můj boj, v níž se autor rozhodl co nejotevřeněji a do detailu popsat svůj život se všemi zvraty i banalitami. První tři díly této sextalogie, která je mimo jiné kvůli velkému množství kulturních narážek a filozofických pasáží poměrně náročným čtivem, jsou dostupné už i v češtině. Řadu fanoušků mají u nás naivní prózy Erlenda Loea, vyznačující se neotřelým proudem vyprávění a přídechem nonsensu či nadsázky. Nového vydání se dostalo populárnímu Dopplerovi, jehož hlavní hrdina uniká ze spořádaného rodinného života do stanu v lese na okraji Osla. V češtině jsou nově k dispozici i volná pokračování Náklaďáky Volvo a Konec světa, tak jak ho známe, ale i řada dalších, neméně netradičních románů. Čtenářsky oblíbené jsou i realistické, často historické prózy Roye Jacobsena (Ostrov; Bílý oceán) nebo knihy vynikajících vypravěčů Ingvara Ambjørnsena (Elling; Bílí negři), Larse Saabyeho Christensena (Beatles; Poloviční bratr) a Pera Pettersona (Jít krást koně; Na Sibiř). Z norských autorek poslední dobou zaujala Agnes Ravatnová psychologickým románem se snovými prvky Ptačí tribunál nebo Lajla Rolstadová prózou Vlčí ostrov o hledání sebe sama v pusté divočině. Milovníkům jazykově vybroušených povídek s minimalistickým dějem by neměla uniknout sbírka Hosté od Merethe Lindstrømové.
Překladové literatury ze švédštiny u nás vychází suverénně nejvíce, i když většinu titulů představují krimi a thrillery. Že autoři detektivek ale nemusejí psát jen krimi, dokazuje například hloubavá tvorba Henrika Mankella (Švédské holínky; Italské boty), kterou český nakladatel začal zpřístupňovat našim čtenářům poté, co vyšly již všechny případy komisaře Wallandera. Čas od času vyjde také překlad některého ze dvou žijících klasiků Torgnyho Lindgrena (nejnověji román o malíři Klingsor) či Pera Olova Enquista (Kniha podobenství; Jiný život). Stále více se k nám ale dostává i tvorba mladší generace. Asi nejzvučnější literární hlas patří v současném Švédsku Johanu Hassenu Khemirimu, jehož román Všechno, co si nepamatuju, podávající roztříštěný a v mnohém nekoherentní obraz života náhle zemřelého mladíka z perspektiv jeho různých přátel a členů rodiny, dosáhl na prestižní Augustovu cenu. Tíživými tématy se ve své tvorbě zabývá Majgul Axelssonová, známá především magickorealistickým románem Dubnová čarodějka o představách nemocné dívky trvale upoutané na lůžko. Její další v češtině dostupná kniha Nejmenuji se Miriam se dotýká romského holokaustu.
Z výrazných představitelů švédského historického románu nesmíme opomenout Jana Guilloua. V posledních letech ho proslavila zejména série Velké století, v níž si vytyčil pojednat v deseti románech časově odpovídajících vždy zhruba jedné dekádě celé dvacáté století. To je nazíráno z perspektivy různých členů fiktivní švédské rodiny, jejichž osobní životní osudy se prolínají s klíčovými dějinnými událostmi. A Švédové u nás výrazně zabodovali i na poli humoru. Asi nikomu neunikl forrestgumpovský Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Jonase Jonassona, ať už jako kniha, či alespoň filmová adaptace. Další prózy tohoto autora však čtenáře spíše zklamaly. Na pomyslném trůnu švédské humoristické literatury nicméně Jonassona zdařile zastoupil Fredrik Backman (Muž jménem Ove; Babička pozdravuje a omlouvá se; Medvědín). I v jeho textech jsou hlavními hrdiny často svérázní senioři. Výrazné místo v současné finské literatuře zaujímá nadaná vypravěčka Sofi Oksanenová. Její světově proslulé romány (Očista; Čas ztracených holubic; Stalinovy krávy) těží především z traumat finské a estonské historie, ale stejně tak upozorňují na aktuální problematiku, která bývá často tabuizována – prostituci a obchod s bílým masem, poruchy příjmu potravy, lesbickou lásku apod. K historii se navrací i Katja Kettu, ve svém nejslavnějším románu Porodní bába zpracovává osudy mladé dívky za druhé světové války, která se ve finském Laponsku zamiluje do nacistického vojáka. Barvitý jazyk se zdařile kloubí s dramatickou severofinskou přírodou i drsnými událostmi popisovanými nezvykle naturalisticky.
V posledních letech se k nám dostávají i velké finské romány oceněné nejvýznamnější domácí literární cenou Finlandia. Jejich záběr často přesahuje hranice Finska. Oneiron Laury Lindstedtové vypráví o sedmi ženách různých národností, které se setkají v blíže neurčeném mlžném prostoru. Vysvětlení napovídá i podtitul románu „Fantazie o vteřinách po smrti“. Mnohovrstevnatá kniha kombinující celou řadu vyprávěcích postupů a stylů se zamýšlí nad možnostmi a limity mezilidské komunikace nebo povahou ženské tělesnosti. Román Jussiho Valtonena Oni nevědí, co činí je rozpažen mezi Finsko a USA, 90. léta 20. století a blízkou budoucnost. Trojúhelník plastických postav amerického vědce Joea, jeho finské manželky Aliny a jejich syna Samuela, postupně zjišťuje, že nikdy není možné do důsledku domyslet své jednání a že ve světě zavaleném informacemi, které produkují a kontrolují velké korporace, je obtížné rozklíčovat opravdovou motivaci skutků i svých nejbližších. Vzájemné neporozumění pak ústí v tragédie antických rozměrů. Monumentální román se na mnoha set stranách podrobně zabývá i současnými ekologickými tématy, problémy univerzitního prostředí nebo vědecké etiky.
Pozoruhodná je i finská literatura „přistěhovalecká“, do níž se dají zařadit knihy autorů a autorek, kteří jsou buď sami imigranti, často už druhé generace, či mají s jinými etniky ve Finsku hlubokou osobní zkušenost. Pozornosti čtenářů by neměl uniknout zejména lehce fantaskní román Moje kočka Jugoslávie Pajtima Statovciho, který líčí probíjení se životem z pohledu mladého kosovského Albánce, jehož identitu marginalizované společenské vrstvy násobí ještě homosexuální orientace. V působivé historické vrstvě vyprávění se kniha vrací ke kosovským rodinným tradicím a válečným zkušenostem.
V posledních letech výrazně vzrostl i počet překladů současné islandské literatury. Čtenářský zájem vzbudil Výhonek osmilisté růže Auður Avy Olafsdóttir, pojednávající o hledání vlastní životní cesty, která v blíže neurčené středomořské zemi končí v klášteře s růžovou zahradou. Podobně čtivý je i islandský road trip Listopadoví motýli od téže autorky. O poznání filozofičtější a náročnější texty pak píše Gyrðir Elíasson (Kniha od řeky Sandá; Mezi stromy; Měděné pole) nebo Jón Kalman Stefánsson (volná trilogie Ráj a peklo; Smutek andělů; Lidské srdce). Již tři tituly v českém překladu jsou dostupné od islandského autora píšícího pod pseudonymem Sjón, který se mimo bohaté vlastní literární tvorby proslavil i jako hudebník a jako textař pro zpěvačku Björk. Ve svých útlých poetických knihách (Syn stínu; Múza z lodi Argó; Měsíční kámen) se často inspiruje islandskými či evropskými mýty a legendami a na pozadí historických událostí vyzvedává zapomenuté příběhy diskriminovaných a společností nepřijímaných jedinců. Ty, kdo se učí severské jazyky, jistě potěší Gutenbergovy čítanky z nakladatelství Labyrint. Nabízejí totiž reprezentativní výbory dosud nevydaných děl současné prózy ve dvojjazyčném, zrcadlovém vydání, které umožňuje srovnávat český překlad s originálem. V minulých letech vyšla čítanka norská a švédská, na letošní podzim se chystá finská.
O příčinách fenomenálního úspěchu severské detektivky a thrilleru na českém knižním trhu bylo napsáno již mnoho. Vzestup těchto žánrů je spojován především s vydáním trilogie Stiega Larssona Milénium. Na něj navázal Jo Nesbø s čtenářsky velmi úspěšnou sérií s Harry Holem. Severská krimi se obvykle vyznačuje nejen poutavým a výborně řemeslně zpracovaným příběhem, v němž autoři dokáží držet a stupňovat napětí, ale také výrazným společenským přesahem. Jak už předznamenala autorská dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlö, jejíž romány u nás vycházely v tenkých sešitech v 80. letech, detektivka vytváří skvělý prostor pro hlubší společenskou kritiku a upozorňování na aktuální problémy. Samotné odhalení pachatele v ní často vůbec není tím nejdůležitějším, kriminální čin bývá jen logickým vyústěním sociálních problémů, diskriminace, traumat z nelehkého dospívání, šikany apod. V centru pozornosti tak stojí spíše cesta pachatele na tenký led a hledání jejích příčin.
Poutavé jsou i profily svérázných vyšetřovatelů (či ve velkém množství knih vyšetřovatelek), kteří sami mnohdy trpí nejrůznějšími zlozvyky nebo traumaty. Vedle dějové roviny vlastního případu bývá velký prostor věnován osobnímu životu hlavních postav, který v rozsáhlejších sériích svým turbulentním vývojem i každodenními problémy připomíná napínavou kontinuální naraci na způsob telenovel. Všednodenní linka zároveň umožňuje čtenářům ztotožnění s běžnými vztahovými, rodinnými i pracovními problémy demytizovaného hrdiny-vyšetřovatele. Jen samotný výčet autorů současné severské krimi by vydal na text delší než celý tento článek, a proto připomeňme alespoň v posledních letech ta nejskloňovanější jména. Z Dánska je to především Jussi Adler Olsen se svou sérií z oddělení Q, které se zabývá odloženými případy. V norské krimi se vedle Joa Nesbøho prosadili zejména Samuel Bjørk (V lese visí anděl; Sova) a Jørn Lier Horst (Honicí psi; Poustevník). Pozoruhodné jsou také norské romány s výraznou historickou časovou rovinou, která se vrací do druhé světové války nebo ještě hlouběji do minulosti (Gard Sveen, Jørgen Brekke).
Švédská detektivka, charakteristická v mnoha případech svou extrémní brutalitou, je u nás známá bezpočtem slavných jmen (či pseudonymů) – Lars Kepler, Mons Kallentoft, Kristina Ohlssonová, Anders de la Motte aj. Sérii Milénium převzal po zesnulém Larssonovi David Lagercrantz a podle poznámek nalezených v notebooku Stiega Larssona částečně rekonstruoval a dopsal čtvrtý díl Dívka v pavoučí síti, na který navázal již vlastním románem Muž, který hledal svůj stín. Milovníkům thrillerů by pak neměla uniknout trilogie Jense Lapiduse odehrávající se zčásti ve stockholmském podsvětí, zčásti v luxusním světě prestižních advokátních kanceláří.
Finská detektivka je u nás mezi severskými kolegyněmi spíše popelkou. Čelní představitelka finské krimi Leena Lehtolainenová, nesmírně oblíbená v sousedním Německu, se v českém prostředí příliš neprosadila. Populárnější je Antti Tuomainen (Léčitel; Důl) nebo Kati Hiekkapelto (Kolibřík; Bezbranní). Stálicemi islandské krimi, místy kořeněné prvky nadpřirozena, jsou Yrsa Sigurðardóttir a Arnaldur Indriðason. Od každého již v češtině vyšla zhruba desítka titulů.
Zatímco ještě do konce minulého století v severské literatuře naprosto převažoval realistický způsob vyprávění, dnes už to dávno neplatí. Po roce 2000 se zejména ve Finsku objevil proud, který později dostal označení „finské podivno“. Pod tímto názvem se skrývá literatura, která vychází z žánrů a subžánrů fantastiky, ale zároveň je nejrůzněji kombinuje a invenčně překračuje tradiční žánrové hranice. Oblíbené jsou zejména dystopie s humanistickým a environmentálním poselstvím, prózy těžící z poetiky pohádek a fantasy literatury, či kafkovsky absurdní texty. Řada autorů inklinuje k prolínání reality s nadpřirozenem, přičemž těží z tradic magického realismu.
Průkopnicí finského podivna byla spisovatelka Johanna Sinisalo. Už od 80. let publikovala sci-fi povídky ve fanzinech, ale na domácí půdě a později i celosvětově ji proslavila až románová prvotina Ne před slunce západem vydaná na přelomu tisíciletí. Vypráví o homosexuálním reklamním fotografovi, který najde opuštěné trollí mládě. Román, který je důmyslnou koláží klasického vyprávění s fiktivními i skutečnými odbornými texty, upozorňuje také na palčivá soudobá témata jako diskriminaci menšin, vztah člověka k přírodě nebo domácí násilí. V češtině máme k dispozici i neméně slavný, novější autorčin román Jádro Slunce. V něm je vykreslen hrůzný obraz současné společnosti, která prošla alternativní moderní historií, v níž byla žena „domestikována“ na poslušný druh sloužící muži, rodící děti a starající se o domácnost.
Vedle Johanny Sinisalo se u nás z autorů finského podivna proslavil v posledních letech Pasi Ilmari Jääskeläinen, jehož romány Literární spolek Laury Sněžné, Magický průvodce městem pod pahorkem a nejnovější Den falešné kočky vtahují čtenáře do fikčního světa, v němž si nemůže být jistý naprosto ničím. Fatální a šokující zvrat na posledních stránkách či v posledních větách vrhne na všechny události obvykle úplně nové světlo a leckoho donutí přečíst knihu znovu. Jääskeläinen se rád dopouští i postmoderních hrátek s formou – například Magický průvodce existuje ve dvou na prvních pohled identických verzích, nicméně každá z nich má úplně jiný konec. A čtenář dopředu neví, po kterém z těch dvou v knihkupectví nebo v knihovně sáhl. Na poli dystopie zaznamenala úspěch Emmi Itäranta prvotinou Strážkyně pramene o postapokalyptickém světě vzdálené budoucnosti, v němž se po ekologické katastrofě stala pitná voda nejcennější a velmi těžce dostupnou surovinou. Čtenáři i kritika na knize oceňují barvitý lyrický jazyk i propojení evropské a dálnovýchodní estetiky a filozofie. S finským podivnem je možné se blíže seznámit také v úspěšné antologii Lesní lišky a další znepokojivé příběhy.
V ostatních severských zemích sice označení „podivno“ do literárního názvosloví tak hojně neproniklo, nicméně i tam se píší knihy, které by svým charakterem do tohoto proudu spadaly. Ve Švédsku jsou to například černohumorné novely Jonase Karlssona Místnost a Faktura nebo detailně prokreslená vize Kafkův pavilon Tonyho Samuelssona, která si pohrává s představou, že druhou světovou válku vyhrálo nacistické Německo, a zamýšlí se nad rolí spisovatele ve službách ideologie. Ze švédské povídkové tvorby zaujala Sobí hora Karin Tidbeckové. Společenskokritická fantasmagorie Dánská občanská válka 2018–24 Kaspara Collinga Nielsena je zase příkladem podivné literatury z Dánska. Hlavní postavy žijící díky programu na obnovu kmenových buněk několik století se v ní ve vzpomínkách vracejí k událostem rozvratu sociálního státu, které v naší současnosti vedly až k ničivému občanskému konfliktu. Podobně bláznivou mozaikou příběhů s kritickým nádechem je kniha téhož autora Mount Kodaň, v níž dánská vláda vztyčí nad placatým hlavním městem tří a půltisícovou velehoru.
Z norské fantastiky se k nám zatím dostala především fantasy trilogie Havraní kruhy (Ódinovo dítě, Plíseň, Síla) Siri Pettersenové. Hlavní hrdinka napínavého příběhu Hirka v ní postupně odhaluje promyšlené sousvětí s vlastní historií, mytologií a různými rasami, které ho obývají.
Severská literatura české čtenáře baví, mrazí, překvapuje i nutí k zamyšlení už opravdu dlouhou dobu. Počet překladových titulů, které u nás v současnosti vycházejí, a jejich žánrová i tematická pestrost dokládají, že zájem o severskou literaturu a její nejrůznější podoby neupadá, ale naopak stále narůstá. A vypadá to, že tento trend bude dál pokračovat, což nás všechny může jen těšit – severská literatura totiž vždy měla a stále má co nabídnout.
Michal Švec (* 1984) vystudoval finštinu a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v současnosti pokračuje v doktorském studium literární komparatistiky. Živí se jako překladatel z finštiny do češtiny se zaměřením na prózu (Emmi Itäranta, Pentti Saarikoski, Timo Parvela, Helena Sinervo, Jussi Valtonen), poezii a filmové titulky. Působí také jako předseda severského kulturního centra Skandinávský dům a podílel se na koordinaci kampaně #ReadNordic. Za překlad *Dopisu pro mou ženu* od Penttiho Saarikoskiho obdržel od Obce překladatelů v rámci Cen Josefa Jungmanna 2017 Prémii Tomáše Hrácha. V témže roce mu byl za výjimečné zásluhy o šíření povědomí o finské kultuře udělen finským prezidentem Řád finského lva ve třídě rytíř.
ŠVEC, Michal. Současná severská literatura v českých překladech. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(5) [cit. 2024-12-30]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/soucasna-severska-literatura-v-ceskych-prekladech
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
