Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Těmito slovy popsal Bohuslav Koutník Jiřího Mahena ve svém příspěvku Jiří Mahen jako knihovník, který vyšel v roce 1933 v nakladatelství Družstevní práce ve sborníku Mahenovi: sborník k padesátinám. Mahenova záliba v rybaření byla mezi jeho přáteli a spolupracovníky všeobecně známá a nebylo výjimkou, když se při charakteristice Mahenovy osobnosti objevilo pojmenování z této jemu tak blízké oblasti. Nebyl však jen vášnivým rybářem, ale také ichtyologem.[1] Jeho jméno můžeme najít například ve Velkém encyklopedickém rybářském slovníku: „Vypracoval se na předního znalce našich a jihoslovanských ryb. Nashromáždil mnoho nových, cenných poznatků z fyziologie, biologie a systematiky ryb. Byl organizátorem moravských sportovních rybářů. „Rybářskou knížkou“ přispěl k tvorbě hodnotné rybářské beletrie.“[2]
Mnohé odborné články publikoval např. ve Sborníku klubu přírodovědeckého nebo v Rybářském věstníku. Mezi kreslíři, kteří Mahena zobrazili jako rybáře, byl například karikaturista František Bidlo. Štikou pojmenoval Mahena také Bedřich Václavek v příspěvku Mahen v Brně: „..je vždycky iniciativní. Učí lidi v Brně diskutovati a mysliti, vnáší do brněnského života, který má často pausy ustátého a mrtvého ticha, vždycky ruch, jest jednou z málo štik ve stádě líných kaprů jeho kulturního života.“
Pokud bychom měli uvést všechny oblasti Mahenova působení, nejedná se o malý výčet: básník, prozaik, dramatik a dramaturg, divadelní kritik, režisér, novinář, kulturní publicista, knihovník, pedagog, nadšený rybář. Bývá také označován jako první český ekolog.
Narodil se v Čáslavi jako Antonín Vančura, zde také získal základní vzdělání. Gymnázium vystudoval v rodném městě a v Mladé Boleslavi. Po maturitě pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor čeština – němčina. Společně se svými spolužáky Rudolfem Těsnohlídkem a Františkem Gellnerem vstoupil do okruhu Neumannova Nového kultu, kde publikoval svoje povídky již jako Jiří Mahen. Osudový obrat v jeho životě nastal při odchodu na Moravu těsně před ukončením studia. Jeho prvním působištěm se stala reálka v Hodoníně (1907-1908). Poznání Slovácka mělo velký význam pro jeho další tvorbu. V roce 1909 napsal na Javorníku svou nejúspěšnější hru Jánošík. Také pro svoje pohádky, knihy a básně nacházel inspiraci na Slovácku.
V roce 1910 nastoupil do redakce Lidových novin v Brně, vykonával současně funkci dramaturga v brněnském divadle. V letech 1920 – 1924 působil na brněnské konzervatoři. Jeho největší zásluhou však bylo vybudování Městské knihovny v Brně. Jako knihovník pracoval od roku 1921, v roce 1937 byl jmenován ředitelem. Knihovna se podle jeho představ měla stát dynamickou kulturní institucí, která by vedla čtenáře k sebevzdělávání. Na podporu této vize vydal v roce 1924 Knížku o čtení praktickém a v roce 1928 výsledek celonárodní ankety Knihovna jako instituce národní, ve které nezapomněl ani na význam spolupráce knihovníků: „U moderního knihovníka nelze také podceňovati stavovskou organisaci; má o ní stále vědět a stále pro ni pracovati s vědomím, že tím pracuje jak pro společnou věc knihovnictví, tak také pro svou knihovnu. Knihovníci mají tvořiti opravdu knihovnickou společnost, kde řeší společné zájmy. … Moderní knihovník musí se otevřít nejen pro domácí společný ruch, ale viděti také za hranice, nejen ve vlastní odborné literatuře, ale v kultuře vůbec, neboť to je svět, který chce zpřístupniti svým čtenářům.“[3]
Mahen byl výraznou a známou osobností meziválečného Brna také na poli moderní architektury, o čemž svědčí jeho projev při zahájení výstavy Kolonie Nový dům v rámci Výstavy soudobé kultury v Brně roku 1928, který v plném znění otiskly Lidové noviny 28. 9. 1928: „Brno samo je čipernější než veřejní činitelé a naši moderní architekti vystavěli už dokonce několik domů. Ale to také nestačí. Je potřeba, aby veřejnost byla úplně poučena a aby nebrala moderní architekturu jako extravaganci i když někdy jde o experimenty nějakého krajního směru.“
Byl kulturní osobností v nejširším smyslu toho slova, jak dokládá Jiří Žantovský v příspěvku Veselá Vážnost Jiřího Mahena: „Jestliže Karel Čapek je člověkem především zoon politicon, je Mahenovi především tvorem kulturním.“[4] Mahenovo vyznání najdeme v básnické sbírce Duha vydané v roce 1916 v básni Rád byl bych (úryvek):
Rád byl bych člověkem, jenž silou mnoho platí,
rád byl bych prorokem, jenž těžké rány hojí,
rád byl bych vojákem, jenž v zoufalém je boji,
rád byl bych pirátem, jenž děsem smrště pluje
a jehož srdce hrůza nezachvátí.
Jako břitký epigramatik se představil ve sbírce literárních epigramů Kozí bobky z Parnasu, které vydal pod pseudonymem Ladislav Andělíček. V epigramu s názvem Jiří Mahen se ironicky obrací i sám k sobě.
V čem tvůj problém vězí, brachu vězí,
Snad ti mohu povědět:
Exotičnost bývávala
Kdysi něčím pro ten svět –
Nač však dnes by někdo trnul
Ve zmámení velikém,
U Zoly když starý Maheu
Byl jen prostým horníkem?
A jak může v tobě býti
Skryta dvojí nátura? B
uď jsi Mahen anarchista
Nebo básník Vančura!
Odkaz Jiřího Mahena nadále úspěšně rozvíjí nejen Mahenův památník, jedna z poboček Knihovny Jiřího Mahena v Brně, ale zejména Společnost Jiřího Mahena pod vedením předsedy doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc. Začátkem letošního roku vyšlo již 20. číslo Milíře, Zpravodaje Společnosti Jiřího Mahena, ročenky vycházející v tištěné i elektronické podobě, na jejichž stránkách nejvíce rezonuje Mahenův odkaz v podobě příspěvků odkrývajících stále nové podoby Mahenovy osobnosti a jeho díla.
Mahen svoje knihovnické poselství zanechal v úvodu ankety Knihovna jako instituce národní, kterou inicioval a v tištěné podobě vydal Spolek veřejných obecních knihovníků v roce 1928: „Co jsme dosud prožívali, bylo svítání. Do práce, přátelé.“ Poslání všech knihoven viděl „především v tom, aby lidstvo vycházejíc z nich vidělo jasně do všech nitek kteréhokoli případu lidského dění.“[5]
Je úkolem nás, knihovníků, pokračovat v započatém díle a rozvíjet Mahenovy ideály, ve kterých nám zanechal i svůj pohled na roli knihovníka, na jeho poslání: „Tvrdím, že svědomitý knihovník jest nejpilnějším a nejvíce zaměstnaným úředníkem obecním, neboť jeho práce nekončí po uzavření kanceláře. Představuji si knihovníka vždy jako povahu kamarádskou, mužnou, u níž platí dané slovo více než psaná smlouva. Knihovník zastává ve své funkci moderní kněžské poslání. Jest ostruhou výbojného, podnikavého a dobyvatelského mládí, leč i útěchou bezútěšného stáří, nalézá lék na rány životní. Toto teplo a požehnání musí vyzařovati ze samé povahy knihovníkovy – a tehdy možno hovořiti o živém knihovníku tvůrčím, jenž má oči k vidění, uši k slyšení a srdce člověka.“[6]
S ohledem na šíři záběru Mahenova působení můžeme jen souhlasit s textem vydaným v Rovnosti 19. května 1946 u příležitosti 7. výročí úmrtí: „Snad jen jednou za mnoho desetiletí se narodí takový člověk, který svým životem i dílem zasáhne tak širokou oblast a který vykonává vliv na všechny, s nimiž se potkával.“[7]
80. výročí úmrtí Jiřího Mahena připomněla Moravská zemská knihovna nejen křtem publikace doc. Jaromíra Kubíčka Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích, ale také výstavou Jiří Mahen knihovník národní a prezentací jeho díla v rámci projektu Oči Brna. Mezi doprovodnými aktivitami byl uveden filmový snímek Archimédův bod z roku 1982 natočený Českou televizí Brno ke 100. výročí Mahenova narození, ve kterém roli Jiřího Mahena ztvárnil Ilja Racek. Milým zpestřením před promítáním bylo setkání s paní Zdenou Herfortovou, která ve filmu hrála manželku Jiřího Mahena Karlu. S přednáškou Mahen a ti druzí vystoupil 11. června literární historik doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc., předseda Společnosti Jiřího Mahena, ve které přiblížil Mahenovu osobnost na základě korespondence a vzpomínek.
Přehled významných událostí z Mahenova života
[1] Ichtyologie je obor zoologie zabývající se studiem rybovitých obratlovců.
[2] POKORNÝ, Josef. Velký encyklopedický rybářský slovník. Plzeň: Fraus, 2004. ISBN 80-7238-117-2. S. 201.
[3] Knihovna jako instituce národní: anketa o veřejných knihovnách. Praha: Spolek veřejných obecních knihovníků, 1928. S. 135.
[4] MAHEN, Jiří. Mahenovi: sborník k padesátinám. Praha: Družstevní práce, 1933. S. 153.
[5] Knihovna jako instituce národní: anketa o veřejných knihovnách. Praha: Spolek veřejných obecních knihovníků, 1928. S. 8.
[6] Tamtéž, s. 136.
[7] rt. Sedm let. Rovnost. 19. 5. 1946, 62(117), 5. [ISSN 0862-7967]. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:f73be340-a09b-4e51-b300-3a2b915003c0?page=uuid:b6c6a86a-367b-4a52-83d2-ffeb76b0a199
KRATOCHVÍLOVÁ, Monika. Štika, která znepokojuje mnohého líného kapra. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2019, 33(2) [cit. 2024-11-05]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/stika-ktera-znepokojuje-mnoheho-lineho-kapra
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
