Tři role knihovny, myslíme-li na sociální inovace

Vydáno: 2018-11-10 (All day)
V rubrice: Veřejné knihovny
Autor: Eva Víchová

V rámci projektu Sociální inovace v knihovnách, který realizuje Kabinet informačních studií a knihovnictví v Brně za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), se pokoušíme porozumět možnostem sociálních inovací ve specifickém prostředí veřejných knihoven. Chceme podpořit knihovny ve snaze přivést představu sociální inovace do jejich praxe v podobě služeb, akcí, programů a aktivit, které mají dobrý vliv na společnost.

Sociální inovaci si dle definice MPSV ČR (Kadeřábková & Saman, 2013, s. 4) lze představit jako „nová a lepší řešení (tj. účinnější, efektivnější, udržitelnější, spravedlivější), která naplňují naléhavé společenské potřeby a zároveň vytvářejí nové sociální vztahy nebo spolupráce. Sociální inovace mohou zahrnovat nové produkty, procesy, služby, organizační uspořádání, technologie, ideje, regulace, institucionální formy, funkce a role, sociální hnutí, intervence a nové formy řešení sociálních potřeb.“

Příkladem sociálně-inovačních aktivit českých knihoven můžou být biblioterapeutické programy Knihovny Kroměřížska a Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. Do kategorie sociálních inovací se vejde také celá řada aktivit, které knihovny dlouhodobě nabízí zejména seniorům, matkám na rodičovské dovolené, dětem a mládeži. Tyto aktivity knihovny zároveň často označují jako “komunitní činnost”.

V projektu vnímáme tři základní vrstvy sociální inovace, které jsou pro knihovny relevantní, pokusím se je nyní krátce představit.

Knihovna jako ten, kdo sociální problém − v rámci svých možností − řeší

V první rovině sociální inovace se můžete rozhodnout, že vytvoříte něco nového, co vyřeší společenský problém nebo přispěje k jeho zmírnění. Popudem bude patrně zejména naléhavost problému pro lokální komunitu, tj. veřejnost v místě působení knihovny (např. vytváření ghet, nárůst bezdomovectví, nedostatek kontaktu mezi generacemi ve městě apod.), nicméně je vhodné také zvážit “lidské kapacity” knihovny. Ptát se, na jaké téma se “cítím”, ke kterému tíhnu, popřípadě jaké jsem schopen k řešení problému přizvat partnery (např. místní charita, fara, škola, skaut …).

Příklad: založíte “čtenářský klub” pro maminky s předškolními dětmi z etnických enkláv vašeho města, jejichž děti jsou ohroženy negramotností a budete se jim věnovat tak, že budete společně vyprávět příběhy nad obrázkovými knihami. Budete se tak snažit rozvinout vazbu ke knihám, knihovnám (tedy podpoříte rozvoj čtenářské gramotnosti, jejíž součástí je i schopnost konstruovat a vnímat příběhy ještě bez textu) a zároveň přivedete do neutrálního veřejného prostoru ve strukturovaném programu “s hranicemi” a pravidly etnickou menšinu, pro niž může prožitek zakotvit pozitivnější vztah k majoritě (a naopak). Kroužky “odrostlých dětí” lze pak např. včleňovat do místního skautu, byly-li místní oddíly např. zapojeny do přípravy programů.

Situace, kdy knihovna věnuje zvýšenou pozornost jedné či několika společensky marginalizovaným, vyloučeným či sociálním vyloučením ohroženým skupinám, je samozřejmě delikátní, vezmeme-li v úvahu, že v jádru poslání knihovny je – poněkud abstraktní požadavek veřejné služby se zřetelem k rovnosti. Nicméně v těchto místech pak narážíme na dotěrnou myšlenku, zda „sloužit všem stejně“ neznamená nakonec, že služba a existence knihovny paradoxně nemusí přinášet zásadní či výrazný užitek vlastně nikomu. Nikomu skutečnému, konkrétnímu, dokonce snad v dané chvíli (služby „na míru“) potřebnému.

Knihovna jako ten, kdo propojuje

Druhá rovina sociální inovace staví knihovny do role facilitátora. Knihovna je zde v prvé řadě vnímána jako demokratický, nízkoprahový, veřejný, neutrální, informační, kultivační a vzdělávací prostor (a knihovník jako “strážce” a šiřitel těchto hodnot). Tyto charakteristiky knihovně umožňují fungovat jako “most” mezi různými organizacemi a spolky v obci, propojovat je nad řešením sociálních problémů a poskytovat jim fyzické i informační zázemí. Knihovna také může být ten, kdo nabízí svou kapacitu (např. prostor), podporuje, co již funguje, posiluje lokální partnerství (např. na linii zřizovatel, neziskovky, veřejné instituce).

Knihovna jako ten, kdo kultivuje

Třetí rovina sociální inovace není přímo zaměřena na řešení konkrétního sociálního problému, ale zavazuje ji „okrašlovat“ a kultivovat místo, kde působí. Nemusí se tedy jednat o řešení problému, ale o vytváření estetického, kulturního, kultivovaného a na rozmanité podněty bohatého okolí (vzpomeňme zde např. klavíry v ulicích měst či tzv. guerrilla gardening, při němž se spontánně osazují místa bez zeleně). V tomto případě knihovna přispívá k navyšování životní spokojenosti (well-being/life satisfaction). Touto oblastí se zabývá řada oborů (od ekonomie, přes psychologii až po medicínu) a shodují se, že stav, kdy je o tuto poněkud “fuzzy” kapacitu pečováno, je celospolečensky výhodný.

"Projekt CZ.03.3.X/0.0/0.0/15_124/0006474 byl podpořen Evropskou unií v rámci Operačního programu Zaměstnanost."

Literatura:

KADEŘÁBKOVÁ, A. & S. M. SAMAN, 2013. Příručka pro tvorbu a realizaci inovačních projektů. Centrum inovačních studií VŠEM. Dostupné z: https://www.esfcr.cz/file/8646. [cit. 2018-10-15].

VÍCHOVÁ, Eva. Tři role knihovny, myslíme-li na sociální inovace . Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2018, 32(4) [cit. 2025-03-10]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/tri-role-knihovny-myslime-li-na-socialni-inovace

Verze pro tisk