Vyšší věk a my – Jak se dívat na stáří

Vydáno: 2017-11-10 (All day)
V rubrice: Studie/články
Autor: Iva Holmerová

Příspěvek přináší souhrn současných poznatků a názorů odborníků na stáří, stárnutí, na jednu z nejdelších etap lidského života. Seniorskou populaci lze dělit na základě funkčního stavu na elitní, aktivní a křehkou. Každou z těchto skupin autorka charakterizuje a knihovníci tak mohou lépe porozumět potřebám a požadavkům významné části svých stávajících i potenciálních uživatelů.

Životní etapa stáří

Stáří se na přelomu tisíciletí stalo jednou z nejdelších etap lidského života. Je i etapou poslední. Za jeho počátek stále považujeme sedmou dekádu lidského věku, ve statistice věk 65 let. V současné době je 18,3 % obyvatel České republiky starších 65 let a 4 % starších 80 let. Zejména toto procento se bude v příštích desetiletích významně zvyšovat až na vcelku neuvěřitelných 10 % lidí starších 80 let v roce 2060. To přinese samozřejmě změněné nároky na systém zdravotní péče. Naděje dožití žen dosahuje nyní 81,5 let a u mužů představuje 75,8 let. Významně (o deset let) se zvýšila zejména v průběhu posledního čtvrtstoletí.  Přestože se střední délka života posunula k osmdesátce, naděje dožití ve zdraví zůstává u šedesáti let. Znamená to, že žijeme a budeme žít déle než kterákoli předchozí generace.

Přesto někdy vnímáme stárnutí jako problém. Máme někdy tendenci zapomínat, že to je výsledek mnoha pozitivních faktorů, a to zejména v posledních desetiletích. Kromě prostého prodlužování lidského věku se prodlužuje i jeho část, kdy se lidé těší dobrému zdraví nebo jsou jejich onemocnění tak dobře kompenzována, že nemají zásadní vliv na kvalitu jejich života. Lidé mají zřejmě potenciál dožít se více než sta let, reálná se zdá hranice 120 let. Je to věk, kterého se ale zatím na světě dožilo jen málo lidí. Žádná nemoc ke stáří nepatří a nemusí jej nutně provázet – ale mnohá onemocnění přicházejí ve vyšším věku častěji. Moderní medicína a zdravotní vědy, ale také nové technologie nám umožňují žít dobře a aktivně déle než naši předkové. Životní styl starších lidí se mění možná rychleji, než si myslíme. Podle mého názoru budou tyto změny ještě výraznější v následujících letech, protože do seniorského věku dozráli a budou dozrávat lidé narození v padesátých letech. Jsou to i početně silné ročníky lidí, kteří jsou již zvyklí daleko více prosazovat svá práva a zájmy. Nejen to. Budou daleko aktivnější, budou se dále vzdělávat, mnozí pracovat, rekvalifikovat, cestovat, užívat života, ale také jej ovlivňovat ve svých obcích a společenstvích. Mnozí se budou chtít věnovat dobrovolnickým či různým jiným prospěšným činnostem, jak to vidíme nejen na západ a sever od našich hranic, ale také v mnoha našich obcích a městech.

Stáří rozdělujeme na různé etapy. Různí autoři hovoří o raném, středním, pozdním stáří, o dlouhověkosti. Tato členění se potom opakovaně citují v dalších publikacích a diplomových a dalších pracích. Vždy se přitom dopouštíme určité schematizace a zjednodušení, které není pro tak různorodou skupinu lidí adekvátní.

Kdo je vlastně seniorem?

V odborné literatuře jde o pracovní a ustálený termín označující člověka zpravidla staršího 65 let. Podle mého názoru bychom ale měli pojmu senior používat jen v tom původním smyslu, tedy „starší než“ stejně tak jako junior je „mladší než“ než někdo jiný. Takže v rodině je Jan senior a Jan junior, mezi společníky stejného jména to může být obdobné. Mám raději výraz „starší člověk“, protože tam se přece jen vyskytuje člověk a nikoli jen „starší“.

Měli bychom si uvědomit, že skupina lidí vyššího věku je velmi heterogenní. Patří sem jak lidé, kteří i ve vyšším či vysokém věku dosahují velmi významných výkonů či vykonávají stále velice náročné a zodpovědné činnosti, a patří sem také lidé, kteří vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu a soběstačnosti potřebují pomoc svých blízkých či jiných osob po převážnou část dne. Tato heterogenita není samozřejmě jen výsadou vyššího věku (i ve středním či mladém věku žijí lidé různé výkonnosti a v různém zdravotním stavu), ve stáří se však projevuje daleko významněji. O funkčním stavu pak zdaleka nerozhoduje jen biologický věk daného člověka, ale zejména stav jeho zdraví, schopnosti, motivace, ale do značné míry a v mnoha případech také prostředí a společnost, ve které lidé žijí. Seniorskou populaci tak můžeme dělit následovně na:

Elitní seniory – podávající výkony srovnatelné či lepší než jejich mladší kolegové jak v intelektuální oblasti, tak i například ve sportu a podobně.

Aktivní, autonomní a soběstačné – jde o ty, kteří žijí samostatným životem, mnozí pracují či jsou aktivní v různých rodinných, dobrovolnických či zájmových aktivitách, které vykonávají bez výrazného omezení.

Křehké, ohrožené či postižené omezením či ztrátou soběstačnosti, závislé. Do této skupiny řadíme ty seniory, kteří potřebují různě intenzivní pomoc druhých či profesionální služby, protože je jejich soběstačnost omezena či ohrožena z důvodu zhoršeného zdraví, smyslových poruch či geriatrických syndromů (nejčastější z nich jsou frailty, tzv. křehkosti, a demence).

S tímto velmi rámcovým funkčním členěním seniorské populace souvisí již výše zmíněná délka dožití ve zdraví, která se sice také prodlužuje s prodlužujícím se věkem, ale stále nedosahuje těch nejvyšších decenií a pohybuje se kolem šedesáti let věku. To znamená, že počet lidí s omezenou soběstačností v průběhu věku narůstá a velmi rychle se jejich procento zvyšuje zejména ve věku nad 80 let, a to zejména v důsledku již výše zmíněných geriatrických syndromů, zejména demence a frailty.

Aktivní stárnutí

Existuje několik konceptů, které se vynořují postupně s tím, jak společnost stárne. Mezi ty první patřil koncept zdravého stárnutí, který vycházel z představy tzv. komprese morbidity. Jde o to, abychom stárnuli zdravě a aby se nám dařilo onemocnění co nejvíce oddalovat tak, aby přicházela až ve vyšším věku než je tomu dosud. Postupem času se ukázalo, že tento koncept je sice dobrý a v mnoha případech skutečně dochází k oddálení vzniku určitých onemocnění a jejich následků, ale nelze jej aplikovat všude. Například neurodegenerativní onemocnění, zejména Alzheimerova choroba, patří zatím mezi ta „nepoddajná“. Hovořilo se také o úspěšném stárnutí, o umění stárnout dobře (ageing well). Jeden z významných gerontologů, zakladatel mezinárodní sítě Longevity Center profesor Robert Butler prosazoval pojem „produktivní“ stárnutí, zejména ve snaze popřít onu tezi o produktivním a neproduktivním věku, ukázat, že staří lidé jsou stále významným zdrojem a plnohodnotnou součástí společnosti.

Postupně se však terminologie ustálila, počátkem tohoto století, na pojmu aktivní stárnutí, a to zejména zásluhou Světové zdravotnické organizace, která je definuje jako proces zajištění optimálních příležitostí pro zdraví, účast na životě společnosti a bezpečí s cílem zajistit co nejlepší kvalitu života starších lidí. Tato definice možná není příliš srozumitelná, ale přesto je velmi důležitá. Světová zdravotnická organizace v ní sděluje, že lidé potřebují podporu zdraví a adekvátní zajištění péče o zdraví, že potřebují pocit bezpečí, a to jak ve fyzickém ohledu (bezpečné prostředí) tak v ohledu materiálním (sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, ochrana před upadnutím do chudoby) a že také potřebují přispívat životu společnosti ať již svou pracovní činností nebo činností dobrovolnickou. Naznačuje také, že stárnutí je velmi variabilním a individuálním procesem a ne každý se dožije vysokého věku v dobrém zdraví.

Zdraví ve vyšším věku je důležitým východiskem a předpokladem aktivního stárnutí a důležitou hodnotou. Existuje mnoho faktorů, které zdraví ovlivňují. Máme často sklony se spoléhat na odbornou zdravotní péči, ale víme, že zdravotní péče ovlivní naše zdraví jen asi z jedné desetiny. Pro naše zdraví je důležitý dobrý genetický základ, to je zatím jedna z mála neměnných věcí. Další jsou ty, které můžeme do značné míry ovlivnit. Jedná se o zdravou stravu a zdravý životní styl s dostatkem tělesné i duševní aktivity.

Dalším důležitým předpokladem aktivního stárnutí je život ve společnosti, dostatek dobrých vztahů s lidmi, a to nejen v rámci rodiny, ale také v širším okolí, v sousedství, v obci, v rámci pracovních či dobrovolnických aktivity. Lze namítnout, že s postupem věku nás někteří přátelé a blízcí opouštějí, je však zapotřebí hledat další vztahy a další lidi, se kterými si budeme blízcí, přátele, známé, kolegy a další. V posledních letech se ukazuje, že potřebu sociálních vztahů lidé dokáží řešit, přestože jsou rodiny stále menší a rozptýlenější, přestože je více bezdětných lidí. Dochází k tomu, že spolu komunikují lidé vzdálenější, ať již příbuzensky nebo geograficky. Napomáhají tomu samozřejmě i moderní technologie, pokud je zapotřebí překonat vzdálenost fyzickou.

Velmi důležitá je také pracovní činnost. Mnohé vědecké studie ukazují, že setrvání v práci (ať již placené nebo dobrovolné) je nejlepší prevencí mnoha onemocnění zejména demence. Soustavnou pracovní činnost je samozřejmě možné po „odchodu do důchodu“ nahradit činností doma, pro rodinu a podobně. To ale nemá zdaleka takový efekt. Proto je důležité do důchodu „neodcházet“, ale důchod přijímat jako společenskou smlouvu a určitou finanční garanci, kterou člověk získá po určitém období a odpracovaných letech.

Geriatrické syndromy – demence a frailty

Nicméně, jak jsem již výše uvedla, seniorská populace je populací heterogenní, různorodou a k tomu patří i situace, kdy lidé žijí s chronickými onemocněními a stavy, které omezují jejich soběstačnost. Patří sem také již zmíněné geriatrické syndromy, z nichž se velmi stručně zmíním o dvou – demenci a frailty.

Demence je důsledkem poškození mozku, zejména mozkové kůry a postupně i dalších struktur. Nejčastější příčinou demence jsou neurodegenerativní onemocnění. Demence může vzniknout v důsledku mnoha procesů, které poškozují zejména mozkovou kůru, ať se jedná o různé úrazy, následky otrav (například kysličníkem uhelnatým), které jsou relativně vzácné, ale také například poškození cévního zásobení mozku, které je naopak velmi časté.

Alzheimerova nemoc je nejčastější příčinou syndromu demence, je zodpovědná asi za dvě třetiny všech případů demence. Rozvíjí se zpravidla postupně po mnoho let, kdy dochází k úbytku mozkové tkáně. Alzheimerova nemoc se typicky projevuje poruchami paměti, postižena je zejména vštípivost tak výbavnost, typická ve srovnání s jinými formami demence je porucha vštípivosti. Člověk s demencí při Alzheimerově nemoci má problém se zapamatováním nových informací (co měl k obědu), zatímco si po dlouhou dobu relativně dobře pamatuje informace staré (například kde měl svatbu). Kromě paměti jsou také zpravidla časně postiženy tzv. exekutivní funkce: schopnost plánovat, řešit problémy. Dochází k poruchám dalších kognitivních funkcí: kromě paměti je postižena i orientace, schopnost soustředit se, vyjadřování postupně i rozumění řeči, schopnost vykonávat některé činnosti – apraxie. Postupně se stav zhoršuje, omezuje soběstačnost nejen ve složitějších instrumentálních aktivitách (nákup, uvaření, zacházení s penězi, jízda dopravním prostředkem) ale také v základních sebeobslužných činnostech, člověk je postupně odkázán na péči druhých. Různí lidé v různých fázích demence mají také různé potřeby. Potřebují podporu a pomoc a také pocit sounáležitost s ostatními, jejich pochopení, aby mohli co nejdéle vést kvalitní život.

Frailty – syndrom křehkosti je dalším závažným geriatrickým syndromem a také jako u demence se nejedná o stav, který by byl způsoben jen věkem, ale dochází k němu v důsledku mnoha dalších situací, zejména chronických onemocnění, chronického zánětu, úbytku svalové a kostní hmoty. Výsledkem těchto procesů je stav vyšší vulnerability, zranitelnosti a neschopnosti organismu adekvátně reagovat na zátěž, kterou mohou přinést i drobné změny v životě nebo i zdánlivě banální onemocnění. Na možnost rozvoje či ohrožení syndromem frailty bychom měli myslet vždy tam, kdy dojde zejména u lidí starších 80 let k výraznějšímu nechtěnému váhovému úbytku, kdy jsou výrazně unavení a slabí, zpravidla trpí několika chronickými nemocemi. Důležitou součástí prevence i zvládání tohoto syndromu je dostatečná výživa, dostatek pohybu a (jako u všech geriatrických syndromů) také přiměřená sociální aktivita a kontakt s jinými lidmi.

Závěr

Počet lidí vyššího věku v naší společnosti přibývá a přibývá také jejich význam pro společnost i jejich požadavky vůči společnosti. Budou se stále více podílet na životě obcí i jiných komunit, a tento přínos může být velice užitečný i pro ostatní, pokud pro něj naše společnost vytvoří adekvátní a vstřícné prostředí. Aktivitu knihoven v různých městech a obcích považuji v tomto směru za velmi pozitivní a vskutku průkopnickou. Zaznamenali jsme ji již v letech 2012-2013 v rámci našeho projektu FRAM, který se zabýval právě problematikou zdravého a aktivního stárnutí a hledal příklady dobré praxe, mezigenerační spolupráce a podobně. Mnohé z nich jsme nalezli právě v knihovnách. Věřím, že se od té doby ještě mnoho dalších knihoven přidalo k této iniciativě a vzniklo mnoho dalších příkladů dobré praxe. Setkávání lidí nad knihou je věkově univerzální, je přínosem pro každý věk a společnost.

HOLMEROVÁ, Iva. Vyšší věk a my – Jak se dívat na stáří. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2017, 31(4) [cit. 2024-12-21]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/vyssi-vek-my-jak-se-divat-na-stari

Verze pro tisk