Young adult literatura by neměla v žádné veřejné knihovně chybět – rozhovor s Olgou Zbranek

První díl Harryho Pottera vyšel v originále v roce 1997, což je zároveň rok, kdy se narodily první děti patřící do generace Z. Poslední film natočený na motivy série Harry Potter vyšel v roce 2011, což je rok, kdy se zhruba generace Z láme do generace alfa. O Harry Potterovi se mluvilo jako o příběhu, který přivedl děti zpátky ke čtení. Je v generaci Z více čtenářů díky tomuto fenomému? Ovlivnila kouzelnická série schopnost číst tlusté svazky a vrátila dlouhé příběhy (a celé série) zpět na noční stolky a do knihovniček?

Neřekla bych, že Gen Z čte víc než předchozí generace, ale rozhodně o čtení mnohem víc mluví, a to zejména na sociálních sítích. Harry Potter je opravdu velkým milníkem v mnoha ohledech a měl vliv na celosvětovou populaci, nejen konkrétní čtenářské skupiny. Ukázal, že i knížka pro mladé čtenáře může být komplexní a čtenářsky uspokojivá pro různé věkové kategorie a obrovsky posílil rozvoj komunit a fandomů. Tím, že vyšel v době rozmachu internetu, se díky němu rozjelo blogování o knihách, fanouškovské stránky, diskuzní skupiny, fanfikce vstoupily více do mainstreamu a ano, spousta lidí prohlašuje, že je přivedl (zpátky) ke čtení. Prokazatelný je zejména jeho vliv na délku knih pro tzv. middle grade kategorii (cca 10–12 let). Nakladatelé do té doby předpokládali, že děti unesou jen omezené množství textu a Potter tento předpoklad rozbil. Netroufla bych si tvrdit, že díky Potterovi je teď víc čtenářů, ale rozhodně platí, že díky Potterovi vypadá dnešní čtenářská kultura úplně jinak.

Zůstanu ještě u Harryho Pottera. Čekání na vydání dalšího dílu zpopularizovalo psaní fanfiction. Ze čtenáře se člověk stává autorem. Nahrává tomu i postupující technologický rozvoj, existence chatů, sociálních sítí a dalších aplikací v chytrých telefonech. Čtení už nemusí být jen o tom, že člověk sám doma čte knihu. Opakovaná vydání bestsellerů provázejí exkluzivní vydání, doprovodný merch či cosplaye na fanouškovských setkáních. Nakolik jsou tyto aktivity mimo samotného čtení pro mladé ve věku 14-29 let důležité?

Kniha už dávno není jen text mezi deskami, ale vstupenka do komplexního zážitku. Dřív jste dočetli knihu a tím to skončilo, dneska je to teprve začátek toho, co všechno můžete kolem příběhu zažít. Možná si najdete fanart nebo fanfikci, koupíte si speciální edici s barevnou ořízkou, proberete to s komunitou na sítích, a když se pořádá sraz, festival nebo je někde autogramiáda, oblečete cosplay a jedete se sejít s partou lidí, které sotva znáte, ale máte společnou právě tu lásku ke konkrétní knize. Dalo by se to shrnout tak, že mladý čtenář dnes nekupuje jen knihu, ale sounáležitost s komunitou, která se kolem ní (nebo kolem čtení obecně) vytvořila. Sdílení a sběratelství (edice, merch) jdou ruku v ruce s tvůrčí činností (bookstagram, fanfikce, fanarty) a s osobním setkáváním, kde se online fandom přelévá do reálného světa. Není to čistě generační záležitost, ale u mladších čtenářů je to zkrátka přirozenější a viditelnější, protože vyrostli s telefonem. Je to pro ně víc propojené se samotným aktem čtení, komunita a obsah kolem knihy (recenze, edity, merch) patří do jejich čtenářského zážitku od začátku, ne až dodatečně jako u starších čtenářů.

Když trochu zevšeobecníme. Jací jsou dnešní mladí čtenáři? Umí číst anglicky a nečiní jim to problémy? Protíná se čtení pro mladé ženy a muže nebo se jedná o dvě odlišné kategorie, které se míjejí?

Angličtina dnešním mladým čtenářům rozhodně nedělá takový problém jako dřív, ostatně vyrostli na anglicky mluveném obsahu (hry, seriály, sociální sítě). Spousta z nich dokonce nečeká na český překlad a rovnou si knihu koupí v angličtině, protože nechtějí být pozadu za zahraniční komunitou nebo jen nechtějí čekat. Co se týče čtenářů a čtenářek, tak bych řekla, že se dnes protínají míň, než by se možná čekalo. YA a hlavně aktuálně nejsilnější fenomén romantasy jsou dnes silně ženská doména, kluci od knih (zvlášť od těch s romantickou linkou) spíš odcházejí směrem k videohrám nebo jiným formám zábavy, a tenhle rozestup se s věkem spíš prohlubuje, než že by mizel. Průnik existuje hlavně tam, kde chybí výrazná romantická linka, takže klasická fantasy, dobrodružné příběhy, grafické romány a manga. Pokud ale mluvíme o young adult literatuře, holky jsou jednoznačnými královnami této kategorie.

Young adult, new adult, romantasy, contemporary, dark romance, retelling, middle grade… pojmy, které mají v malíčku (mladší) knihovníci zabývající se mladými čtenáři. Kdy začaly tyto „nové" žánry vznikat a upřímně, jak se v tom generace X a Y má vyznat?

Young adult jako kategorie existuje vlastně už od 40. let 20. století (termín vymyslely knihovnice z NY Public Library), ale ty další nálepky jsou mnohem mladší. Třeba new adult vzniklo teprve v roce 2009 jako marketingový pokus popsat knihy mezi YA a dospělou literaturou, a romantasy nebo dark romance jsou v podstatě záležitostí posledních pár let a vznikly díky booktoku. Takže není divu, že se v tom řada lidí ztrácí. Dřív prostě stačilo rozlišit knihu pro děti od knihy pro dospělé, dnes má každá podkategorie svá očekávání, pravidla i cílovku, a s tím roste jak množstvím nálepek, tak i tlak na to je znát (hlavně v knihovně nebo knihkupectví, kde přesně tahle terminologie rozhoduje, jestli knihu dáte do rukou dvanáctileté čtenářce, nebo ne). Není to tedy jen marketingová hra, ale praktická věc: čím přesnější slovník máme, tím líp umíme mladým lidem doporučit knihu, která jim sedne (a rodičům nebo knihovníkům pomůže odhadnout, co v ní najdou). Já a mí kolegové v nakladatelství a zejména kolem projektu Humbook vnímáme potřebu toto přesně popsat, definovat a šířit dál, takže to je jedna z našich aktuálních priorit, na které právě pracujeme. Chceme nejen čtenářům, ale i rodičům, knihovníkům, knihkupcům a dalším pomoci pochopit celý tento svět.

Klasické knižní veletrhy si mladé čtenáře podchytily už dávno, vznikají i nové. Ostatně mezi tradiční patří i HumbookFest, jehož jste součástí. Stihly tuto vlnu chytit i knihovny? Pokud ano, tak od kterých se můžeme učit?

Na začátek musím říct, že knihovny to mají vždycky o poznání těžší než komerční svět. Chybí finance, lidská síla, často i zkušenost s pořádáním akcí pro YA čtenáře. Takže na tuhle vlnu naskočily knihovny spíše nestejnoměrně. Řada jich přestala čekat, až si mladý čtenář najde cestu k nim, a začaly chodit za ním – ať už fyzicky nebo digitálně (třeba v zahraničí je booktok v knihovnách mnohem běžnější praxe a knihovnice si zakládají vlastní účty, dělají výběry podle právě virálních titulů, styling regálů podle estetiky konkrétního žánru a vnímají, že doporučení influencerů dnes táhne víc než klasická recenze).

I u nás vidím posun, rozhodně větší, než umožňují podmínky, jaké knihovny mají, takže za to jim skládám velkou poklonu. Chybí nám ale zatím ta odvaha jít naplno do komunitního zážitku, jaký nabízí třeba HumbookFest nebo podobné festivaly, besedy obohatit o tvoření, komunitní aktivity, zážitky, vnést do toho aktuální trendy. Knihovny jsou v tomhle ohledu skvěle vybavené prostorem a důvěrou, jen jim často chybí prostředky a někdy i chuť do toho jít. Je to ostatně mnohem těžší než lákat jiné čtenářské skupiny. Já bych tedy řekla „dream big“ a inspirujte se u těch největších a nejlepších akcí, které na světě existují. Festivaly jako YALC, YALLfest, Bookcon apod., nebo zážitkové akce jako byl třeba promo event k vydání Srdcerváčů v Londýně.

V knize Dumasův klub píše slovy jedné z hrdinek autor: „...na filmy se můžeš dívat ve dvou a povídat si o nich. Kdežto ty tvoje knihy jsou sobecké. Samotářské." Platí tohle i dnes nebo se prostřednictvím festivalů a sociálních sítí i introvertní čtenáři potkávají a sdílejí své pocity ohledně knih? Ostatně díky elektronickým čtečkám můžeme snadno s přáteli číst jednu knihu zároveň a přes chatovací aplikaci si online povídat.

Myslím, že ten citát dnes platí čím dál míň, i když v jádru má pořád pravdu, samotný akt čtení je a zůstane sólo záležitostí, do knihy s nikým dalším nevlezete. Ale to, co se kolem čtení dělo dřív jen v hlavě čtenáře, se dnes odehrává komunitně a nahlas, často online. I introvert, který by si dřív názor na knihu nechal jen pro sebe, dnes klidně napíše dojmy na Instagram nebo se přidá do čtenářské skupiny. Zvlášť, když tam nemusí s nikým mluvit tváří v tvář.

Různé book cluby a čtenářské skupiny se formovaly vždycky, jen to dřív znamenalo hodně domlouvání a osobní setkávání, často v komorním složení. Dneska vám k tomu stačí telefon a jste ve spojení se spoustou lidí, co čtou to samé, co vy. Festivaly jako HumbookFest pak nabízejí přesně to, co Dumasův klub knihám upíral: společný prostor, kde se lidé fyzicky potkají kvůli něčemu, co dělali každý sám doma. Takže bych řekla, že čtení zůstává samotářské v tom smyslu, že ten samotný zážitek je pořád niterný a nikdo ho neprožije za vás. Ale osamělé, to čtení už dávno není a paradoxně i díky tomu, že se „samotářští“ čtenáři nemusí bát ukázat svoje nadšení, protože vědí, že tam venku je komunita, která to nadšení sdílí.

Co Vás osobně na young adult literatuře nejvíce zaujalo a proč by podle Vás neměla ve veřejných knihovnách chybět?

Pro mě byla a je young adult literatura hlavně pohlcující, nutící mě prožívat emoce naplno, je to literatura formativní, která dokáže přístupným způsobem nasvítit či prozkoumávat nejrůznější témata, a to mnohdy i poměrně komplexní, je pro mě i oddechem, únikem a zážitkem. A právě to je podle mě důvod, proč funguje napříč generacemi. Pro mladé čtenáře je YA především zrcadlo, najdou v ní postavy, které řeší přesně to, čím si samy procházejí (i když jde o fantasy, tak se zejména emočně dají najít paralely se současným světem), validují jejich pocity a zmatky, učí je empatii, protože skrze hlavního hrdinu mohou prožívat i zkušenosti, které sami nikdy nezažili. A to všechno jim YA podává formou, která je pro ně vhodná a zábavná. U starších čtenářů to funguje jinak, ti se do YA vracejí kvůli emocionální intenzitě, romantickým únikům, pohádkovosti a nadějeplnosti, kterou jim „dospělá“ literatura často nenabízí.

A přesně proto by young adult neměla v žádné veřejné knihovně chybět. Nejsou to jen knížky pro puberťáky, je to literatura, která dokáže formovat hodnoty, otevírat těžká témata bezpečným způsobem a zároveň dávat čtenářům všech věkových kategorií něco, co jinde často nenajdou: pocit, že jejich emoce mají váhu. Nutno ale taky říct, že často je to prostě jen zábava, napětí a romantika, ale i tak příležitost chvíli nescrollovat na TikToku a číst si. A to se počítá.

Mgr. Olga Zbranek (roz. Biernátová) patří již dlouhá léta mezi nejvýraznější postavy knižního marketingu. Žije u své kočky na Vsetíně, v domě, který hlídá velký medvěd a většinu místa zabírají knihy a LEGO. Je absolventkou Informačních studií a knihovnictví na MUNI a už během školy zahájila svou kariéru kolem knih. Nejdřív jako členka skupiny Guerilla Readers, což byla její první zkušenost s marketingem a zejména sociálními sítěmi, později se dostala k práci v univerzitní knihovně ve Zlíně, chvíli podnikala, pracovala v knihkupectví a nakonec skončila v nakladatelství. Nikdy nevěřila, že napíše knihu, ale pak jí sedlo psaní chat fiction v aplikaci Storki, kterou četlo čím dál tím víc lidí. A právě z té nejpopulárnější Jsem tu a mám čokoládu vznikla její debutová kniha Navždycky, na kterou navázala dalšími třemi díly a feel good romantické příběhy plné chatů a fotek píše dál.