Zajímavosti norského knihovnictví z praxe

Vydáno: 2022-06-10 (All day)
V rubrice: Zkušenosti ze zahraničních knihoven
Autor: Hana Zoubková

Jak různorodé mohou být norské knihovny, krásně ukazuje publikace Det norske biblioteket[1], která nastiňuje známé i opomíjené stránky norského knihovnictví. Všechny norské knihovny totiž nejsou ukázkovými prostory, které známe například z mnoha poboček Deichmanske v Oslu. Nejsou to vždy bohatá a skvěle vybavená třetí místa. V zastrčených končinách, v malé kommune[2] kdesi na severu, můžeme nalézt maličké lokály ve sklepech soukromých domů nebo knihovní koutky v jediném supermarketu široko daleko. I o uživatele těchto knihoven však musí být dobře postaráno a nejen proto pracuje norské knihovnictví se spoustou zajímavých detailů, které z českého prostředí v takové podobě neznáme.

V norských knihovnách jsem pracovala tři roky. Nejprve jako knihovník ve službách, poté na pozici dělené mezi služby a programovou dramaturgii. Působila jsem ve dvou velice odlišných knihovnách a znám díky tomu obě strany výše popsaného spektra. Pracovala jsem v maloměstské knihovně o třech zaměstnancích i ve veliké moderní knihovně uprostřed tehdy největšího nákupního střediska v celé zemi. I přes rozdílnou personální kapacitu, finanční možnosti, velikost a vytíženost těchto knihoven se však nedá říct, že by jejich uživatelé byli vystaveni výrazně odlišné kvalitě služeb a nabídce fondu. Jak je to možné?

Základem je národní registr čtenářů a národní uživatelský průkaz. Uživatelé se mohou (samozřejmě zdarma) zaregistrovat pod svým rodným číslem, čímž získávají výpůjční průkazku, která platí v celém Norsku. Je tedy jedno, kde žijí, pracují, kde se registrovali, kde si půjčují a kde vrací, kam chodí na akce, zkrátka čí služby vlastně využívají. Norské knihovny fungují v podstatě jako jeden celek, ačkoli se jedná o různé správní jednotky. Míra kooperace je tedy opravdu vysoká.

S tím velice úzce souvisí kolektivně využívaná organizovaná přeprava knih. Za pravidelný paušální poplatek[3] využívají knihovny služby profesionální přepravní společnosti určené přímo jim, která má vlastní dodávky, zaměstnance, infrastrukturu, systém třídění, rozplánované trasy a jejímž úkolem je přemisťovat mezi jednotlivými knihovnami jejich dokumenty a další předměty, které si v rámci meziknihovních výpůjčních služeb zasílají. Knihovna tedy v pravidelných časových sekvencích[4] obdrží velký přepravní box pro ni určený a jiný jí naplněný box je zase odvezen dál. Odeslané knihy jsou označeny siglou žádající nebo vlastnící knihovny, pokud jde o vrácení dokumentu, a jsou touto přepravní společností následně roztříděny a rozvezeny do jednotlivých knihoven po celé zemi.

Z praxe vím, že tento promyšlený systém má podprahově vliv i na samotnou akvizici. Menší knihovny totiž přihlížejí při doplňování fondu na obsah fondu okolních knihoven. Knihovníci tak mají nepsanou zodpovědnost tedy nejen za svou vlastní sbírku, ale i za neoficiální kolektivní sbírku celého okolí. Náklady za knihy, které se nepůjčují tak často, ale bývají často obměňovány, například cestovní průvodci po méně žádaných lokalitách, mohou být tedy rozptýleny mezi místa, mezi kterými funguje přeprava dokumentů díky výše popsanému systému velice rychle a k uživateli se žádaná kniha dostane zdarma během pár dní, i když ji knihovna v místě jeho bydliště nevlastní. Konkrétním příkladem by mohla být situace, kdy má sousední knihovna průvodce po Taiwanu, ale nemá Nový Zéland. Zakoupíme ho tedy my místo Taiwanu, který jsme původně plánovali, abychom takto kolektivně pokryli širší spektrum zájmu našich uživatelů.

S nadsázkou se tedy dá říct, že norské knihovny jsou jedním obřím fondem jakési obří knihovny. Knihu zapůjčenou na národní průkazku v knihovně na jihu země můžete dálkově vrátit ve zcela jiné knihovně kdesi na severu, půjčit si jinou a tu opět vrátit jinde. Na dálkové vracení výpůjček z fondů jiných knihoven jsou norské automatizované knihovní systémy vybaveny a zbytek pak obstará přepravní společnost.

Příkladem této úzké spolupráce mezi knihovnami spravovanými různými zřizovateli by mohla být opět ukázka z praxe. V rámci dohody pěti různých knihoven jsme kolektivně vlastnili sady asi třiceti Sphero robotů a třiceti tabletů, šesti šicích strojů, několik sad na tvorbu animovaného filmu a několik setů na tvorbu podcastu. Ty jsme si vzájemně zasílali podle konkrétních potřeb jednotlivých knihoven kvůli kurzům, akcím nebo zkrátka jako dočasné zpestření prostor knihovny. Díky tomu se rozptýlily náklady na nákup tohoto vybavení a my jsme i jako malá knihovna byli schopni tyto předměty a s nimi související nabídku pravidelně poskytovat našim uživatelům. Součástí těchto výměnných balíčků byly i průběžně rozšiřované plány a návrhy aktivit, vypracované programy a kontakty na odborníky.

Knihovny jako organizace sloužící veřejnosti ve státě s poměrně velkým množstvím přistěhovalců musejí uspokojit také poptávku po cizojazyčných knihách. Samozřejmě ale není v možnostech každé knihovny nakoupit dostatečně obsáhlý fond v polštině, arabštině nebo maďarštině tak, aby dlouhodobě pokryl potřeby několika rodin těchto národností v okolí. Díky organizované přepravě s paušálním poplatkem však není problém využívat opakovaně nabídky Det flerspråklige bibliotek, knihovny zaměřené pouze na cizojazyčný fond, která sama sebe označuje jako “knihovnu pro knihovny”. Ta má zodpovědnost za cizojazyčnou nabídku v celé zemi od roku 1975 a pečuje o sbírku v sedmdesáti různých jazycích. Z té je možné objednávat buď konkrétní díla a nebo obsáhlé balíčky k dlouhodobé výpůjčce, které připomínají naše výměnné fondy.

Všichni uživatelé norských knihoven vlastnící národní průkazku si mohou online objednávat dálkové meziknihovní výpůjčky sami, stejně tak si mohou sami objednávat i cizojazyčnou literaturu z Det flerspråklige bibliotek. To vše zdarma a bez poplatků, ostatně jako cokoliv dalšího v rámci služeb knihoven. Norské knihovny totiž ze zákona nemohou vybírat například poplatky za vstupy na akce, nemohou zavést registrační poplatek a velká část knihoven již dobrovolně zrušila i poplatky za pozdní vrácení[5]. Norské knihovny jsou zkrátka službou veřejnosti, která musí být dostupná absolutně všem a to se neděje, jakmile do jejího využívání mohou jakkoli zasahovat finanční možnosti jedinců.

[1] Straube, Jo. (2017). Det norske biblioteket. Bergen kjøtt publishing.

[2] Norský správní celek, který by se dal přirovnat k našim okresům.

[3] V době mého působení ve zmiňované knihovně na malém městě, kdy náš správní celek čítal asi 9000 obyvatel, byl poplatek zhruba 40 000 Kč ročně za doručení a odvoz dvakrát týdně. Za týden jsme obdrželi mezi dvaceti a stem knih a zhruba stejné množství jsme týdně odeslali. 

[4] Některé především větší knihovny využívají tuto službu denně, k jiným jezdí pouze párkrát týdně.

[5] To již není upraveno přímo zákonem, ale některé správní celky si toto pravidlo samy určily místní vyhláškou.

ZOUBKOVÁ, Hana. Zajímavosti norského knihovnictví z praxe. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2022, 36(2) [cit. 2024-12-30]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/zajimavosti-norskeho-knihovnictvi-z-praxe

Verze pro tisk