Poslední místo, kde je člověk bezpodmínečně člověkem

Před pár dny jsem četl ze svojí knihy pro děti Cesta je pes v městské knihovně mého rodného Znojma. Po cestě do podkrovního dětského oddělení jsem v prvním patře nahlédl do sekce pro dospělé a okamžitě se mi vybavily vzpomínky ze střední školy, jasně jsem v duchu viděl štítky na knihách, evokoval se mi typický odér této konkrétní znojemské knihovny, která byla po nějakou dobu součástí mého života, jako bych viděl trochu archetypálního knihovníka, tehdejšího endemického obyvatele tohoto prostoru, jehož výskyt na jiném místě jsem si nedokázal představit. Došlo mi, jak důležitou součástí mého dospívání tahle knihovna byla. 

Často se o knihovnách vznešeně mluví jako o chrámech vzdělávání a možná na tom něco je: osvícenský projekt veřejných budov, kam se na rozdíl od kostela člověk nechodí vztahovat k nebesům a k bohu, ale provozovat víru v lidské vědění a poznání. Já bych z té otřepané metafory rád zdůraznil ideu otevřených dveří. Když jsem dva roky žil nomádským životem ve starém obytném autě, knihovny celé jižní Evropy, ve velkých městech i v zapadlých obcích, pro mě představovaly jednu ze základních životních potřeb. Veřejné budovy, kde je teplo, toalety, pohodlný prostor pro práci, internet, klid, automat na nedobré, ale levné kafe, jsem navštěvoval téměř denně. Je jedno, jestli jsem zrovna pobýval v Portugalsku nebo Bosně, osazenstvo bylo vždy podobně namixované, studenti, děti, amatérští badatelé, čilí senioři nebo zaprášení podivíni, kteří vypadali jako součást mobiliáře. V knihovnách panuje vesměs tiché společenství, ale občas jsem se právě tam potkal se zajímavým „místňákem“. Tehdy jsem si nejspíš poprvé uvědomil, že to nejdůležitější na knihovně nejsou knihy, ale samotná existence knihovny jako budovy. Možná posledního místa v civilizovaném světě, kam člověk může přijít klidně zcela bez peněz a najít tam zázemí pro tělo i ducha, poslední místo, kde je člověk člověkem téměř bezpodmínečně. 

Možná se nějako dobu zdálo, že se stále větší dostupností informací v online prostoru bude důležitost knihoven spíš upadat. Potřeba knihovny jako budovy ale naopak vzrostla a jsem rád, že spousta knihoven si to uvědomuje a transformuje se nejen v místa, kde si můžete půjčit knihy, ale v kulturní a komunitní prostory, kvůli kterým ještě stojí za to vyrazit si z online prostoru na výlet do skutečnosti. Začátkem roku jsem byl pozvaný na autorské čtení a debatu do německého Chemnitzu. Akce se odehrávala v „Tietzu“, obří knihovně s velkolepým atriem, ve kterém „roste“ les fosilních stromů, prý největších v Evropě. V knihovně byly nejen automaty na nápoje, ale i několik skutečných kaváren, kde měli kávu zatraceně dobrou. Můžete tam studovat ve velkých open spacech, nebo si naopak najít vlastní zastrčený koutek. Paralelně s mojí akcí v jiné místnosti probíhalo scénické čtení mladých autorů doplněné hudbou a projekcí, jinde byly jazykové kurzy či workshopy všeho možného. Překvapilo mě, kolik tam bylo lidí, skoro jako v nějakém shopping mallu. Později jsem zjistil, že Tietz byl v roce 1913 opravdu postaven jako obchodní dům. To, že se pro jednou může komerční centrum změnit ve fungující a oblíbenou veřejnou instituci, a ne naopak, dává určitou naději. Nekomerční centra totiž potřebujeme.

Petr Šesták je spisovatelem.